TIP: Knihy

[X]

Tipy na knihy v jakékoli formě (e-knihy, ...). Multimediální potrava pro naše miláčky - počítače: PC, notebooky, netbooky, ultrabooky, konvertibilní zařízení, tablety, phablety, smarttelefony (smartfony), smarthodinky, smartTV, ...


Položek: 0

Čísla stran na konci řádků v seznamech jsou klikatelná a hodí vás přímo na příspěvek!



1)   K A T A L O G   řazený DLE ABECEDY:

---

[Reklama]

[X]

Rezerva - pro budoucí účely (seznamy atd.).

[X]

Rezerva - pro budoucí účely (seznamy atd.).

[X]

Rezerva - pro budoucí účely (seznamy atd.).

[X]

Rezerva - pro budoucí účely (seznamy atd.).

[X]

Moje nejoblíbenější knížka, od svých 12ti let jsem ji přečetl do dnešní doby 14x. Nejvíce čtu sci-fi, fantasy, jsem japonifil, takže sem tam něco doporučím japonského, z oblasti IT, Vesmíru, psychologie, kryptologie, hlavolamů, ... občas zabrousím i do dalších kategorií, prostě co mě zaujme. Své knížky řadím dle kategorií, ve stejné kategorii pak od "začátku" své nejoblíbenější. Tato kniha je u mě úplně první ... V tomto vydání je to vlastně (sešitý) svazek tří knih, přímo na sebe navazujících.


J. M. Troska * Zápas s nebem

Mé hodnocení: 95%

ČBDB (Československá bibliografická databáze): http://www.cbdb.cz/kniha-13691-zapas-s- ... s-smrtonos 79%
http://www.cbdb.cz/kniha-13692-zapas-s- ... obni-bohum 82%
http://www.cbdb.cz/kniha-13693-zapas-s- ... etla-nebes 83%
DatabázeKNIH.cz: http://www.databazeknih.cz/knihy/zapas- ... ebem-32187 92%
http://www.databazeknih.cz/knihy/zapas- ... onos-29230 92%
http://www.databazeknih.cz/knihy/zapas- ... ohum-29231 93%
http://www.databazeknih.cz/knihy/zapas- ... ebes-29232 91%
LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi: http://www.legie.info/serie/159-zapas-s-nebem 83%


Žánr: komediální sci-fi
Původ autora: Čech (Jan Matzal Troska, *1881 - †1961, někdy označovaný jako český Jules Verne)
Svazky: 1 - Smrtonoš * 2 - Podobni bohům * 3 - Metla nebes
Počet stran: 783
Rok vydání (mé publikace): 1970
Původní cena: 46 Kčs

Strhující způsobem dějová trilogie (Smrtonoš, Podobni bohům, Metla nebes) nemá svým rozmachem v české sci-fi obdobu . Nekladl si žádné vědecké ani technické zábrany. Jeho univerzální technickým prostředkem je rozmanitě transformovaná statická elektřina, a hrdinové příběhu (druhá generace předchozí trilogie Kapitán Nemo) postupně navštěvují bytosti na kosmických tělesem, Měsícem počínaje a Merkurem konče. Na každém osmickém tělesu nacházejí inteligentní bytosti a vyspělé civilizace. Autor správně předpokládá, že čtenář nebude namítat proti vědecké nevěrohodnosti. Podstatný je děj, ten tu nenechává vydechnout ani hrdiny, ani čtenáře.

Druhá trilogie J. M. Trosky:
Smrtonoš
Trojice mladých mužů, potomků hrdinů trilogie Kapitán Nemo provádí pokusy s elektřinou. To přivede Nema ke stavbě Aeronautila - kosmické lodi, poháněné statickou elektřinou. Pomocí této lodi se hrdinové vypraví nejprve na Měsíc, kde naleznou obyvatele podobné tvorům, popsaným H.G Wellsem v románu První lidé na Měsíci. Po střetu s nimi objeví na jinde Měsíci i pozůstatky staré Atlantidy. Další cesta hrdinů vede na Mars. Zde naleznou dokonalou civilizaci, podobnou bájné Utopii. Při podrobnějším průzkumu však objeví, že druhá polovina planety je řízena ďábelským vládcem - Smrtonošem. Svou zvědavostí se dostanou do jeho zajetí. Po několika peripetiích jej však porazí a umožní rozmach Utopie po celé planetě.
Podobni bohům
Po opuštění Marsu se trojice krátce zastaví na malém asteroidu, kde objeví civilizaci miniaturních obyvatel podobnou obyvatelům Lilliputu. Po jeho opuštění zavítají na Venuši, kde prozkoumávají primitivní svět, který je směsí pozemských druhohor a počátků lidské civilizace. Objevují zde ale také stroje vyspělé technické civilizace. Její lodí jsou nakonec uneseni, zajati a vysazeni na pustý měsíc komety.
Metla nebes
Na kometě se seznamují se zástupcem vyspělé civilizace obyvatel asteroidů. Společně se jim podaří opustit pusté vyhnanství a od obyvatel asteroidů dostávají novou loď - Metlu nebes. Společně se snaží pátrat po svých únoscích, kteří pocházejí z vnějších planet a terorizují planety vnitřní. Naleznou však už jen trosky jejich lodi. Po návštěvě Merkura, kde se k nim připojí místní bývalý vládce, se vracejí na Zemi, kde cesta po několika dalších dobrodružstvích končí.

V trilogii Kapitán Nemo Troska na své literární úrovni dospěl a jeho následující trilogie Zápas s nebem – Smrtonoš (1940), Podobni bohům (1940) a Metla nebes (1941), vše u Toužimského a Moravce – je jeho autorským vrcholem. Protagonisty trilogie Zápas s nebem jsou tři mladí muži, Arne Farin, Petr Brada a Pavel Horák, synové hrdinů předchozí trilogie. S Nemovou pomocí vybudovali kosmickou loď Aeronautilus a rozhodli se podniknout výlet do vesmíru. Jejich první zastávkou je Měsíc. Naleznou zde ochočené ještěry a polointeligentní, polohmyzí bytosti. Další zastávkou na cestě je Mars. Mars obývá vyspělá civilizace, žijící v dokonalé, ale nudné harmonii, s vyspělou technikou, ale bez emocí. Na opačné polokouli Marsu však žije tyranský vládce, přezdívaný chlapci Démon, s nímž svedou boj na život a na smrt. Na Venuši porostlé pralesem jsou pak odvlečeni mimozemskými piráty a poté ztroskotají na asteroidu, kde se seznámí s mimozemšťanem Žolim, obyvatelem planetky Ora, jemuž piráti zničili kosmickou loď. Během pátrání po pirátech navštíví ještě Merkur a osvobodí jeho utlačovaný lid od despotického panovníka.


OBRÁZKY

► Zobrazit spoiler

UKÁZKA 1

► Zobrazit spoiler

Zápas s nebem

J. M. Troska

Kapitola první – LOVCI PLANET

„Bere!“ zazněl radostný výkřik.
Avšak v nejbližším okamžiku se rozlehl z týchž tří mladých úst výkřik hrůzy, neboť…
Ale ne, tak přece nemůžeme začít. Je nezbytné, abychom předem aspoň vylíčili dějiště a představili hrdiny.
Děj, kterým začínáme, se udál uprostřed Indického oceánu, tam, kde se protíná 80. stupeň východní délky s 20. stupněm jižní šířky. Zde vystupuje nad hladinu jen asi třicet metrů vysoký vršek, pustý, bez jakékoli vegetace, jehož tvar kolmého kužele činí oprávněný dojem zbytku sopky, která už kdysi v pravěku vyhasla. Útvar je daleko mimo obvyklé lodní dráhy a je tedy pochopitelné, že svět o něm takřka neví. Ostatně, i kdyby sem některá loď zabloudila, nebude mít o tuto pustou skalku zájem; spíš se jí zdaleka vyhne pro nebezpečí zrádných korálových útesů, skrytých mělce pod hladinou.
Na tomto vrcholu vyhaslé sopky začíná náš děj. Vidíme zde tři mladé muže, na které prozradíme, že jsou skoro na den stejného stáří: dvacet pět let.
Trosečníci? Sotva. Ti by tak bezstarostně nekutili cosi kolem několikametrové kovové tyče, zapuštěné do balvanu na okraji příkrého svahu a nahoře ukončené kovovou rozsochou. Trosečníci by také nebyli oblečeni do overalů, montérských úborů, jako dva z nich, a třetí má dokonce bílý plášť, jaký nosí lékaři. Všichni tři pak mají na hlavě tropické přílby.
Čilí hoši. Jejich statná těla kypí zdravím a silou, duše výbornou náladou.
„Stojí ta udice pevně?“ táže se mladík v overalu svého stejně oděného druha.
„Člověče, vždyť je zalita do pěticentového balvanu! Ostatně, ať felčar zkusí! Vyšplhej se vzhůru, doktore!“
Mladík v bílém plášti sevřel tyč a dvěma tempy se zachytil rozsochy. Ačkoli jí cloumal vší silou, tyč se ani nehnula. Seskočil.
„Ta je pevnější než ty!“
Montér cosi zavrčel a obrátil se ke kolegovi: „Tak to zmáčkni, Arne!“

Na výzvu montéra přistoupil jeho černovlasý kolega k jednomu z balvanů a přitiskl ruku na nepatrný výstupek. Vedle balvanu se počala zvedat kostrbatá plocha ztuhlé lávy o průměru čtverečního metru a po několika vteřinách tu stálo cosi jako veliký hřib na dva metry vysoké noze, která se valně lišila od přírodní hlavice. Byl to kovový čtyřboký hranol, posetý velikými vypouklými nýty, z nichž jeden Arne stiskl.
V tom okamžiku se ve výši asi jednoho metru od země odklopily na všech bocích čtvercovité desky a hřib se svým tvarem změnil na muchomůrku s věnečkem kolem nohy. Na tomto věnečku bylo vidět mnoho knoflíků a vypínačů, páček a kliček a na jedné plošince byl dokonce mikrofon s malým tlampačem. Sousední plošku vyplňovala spirála lesklých kotoučků s páčkou. Reostat.
„Nu tak, bude to?“ ozval se netrpělivý hlas Arnova přítele.
„Však se dočkáš, Petře,“ nedal se Arne vyrušit z klidu. „Není přece hračka chytat na udici nebeská tělesa!“
„Tak pozor, zapojuji!“ Arnovy prsty otočily hlavním vypínačem a pak ruka uchopila páčku reostatu, která se zvolna šinula po spirále.
Zavládlo napjaté ticho, tím napjatější, čím více se klička reostatu posunovala vpravo – bez viditelného účinku…
„Nezapomněls na červa na udici?“ ozvala se posměšná otázka Petrova.
„Pavle!“ obrátil se Arne na kamaráda v bílém plášti, „naskýtá se ti příležitost dokázat své operatérské umění. Potřebuji červa na udici. Dej mi ho!“
„Jaký je to rébus?“
„Nedovtipo! Petr jich má na mozku celé hnízdo!“
„Bere!“ přeťal mladý doktor rozhovor výkřikem.
Páčka na reostatu stanula. Všichni hleděli na rozsochu tyče, její hroty se rozzářily a vzduch se rozechvěl praskotem fialových blesků.
Arnova ruka sevřela už zase páčku, která nedočkavě poskočila o čtyři body. A tato ukvapenost měla ohromující následek: tyč se ohnula, ozvalo se zavytí jakoby celé smečky rozběsněných vlků, po něm ostrý hvizd a nakonec zděšený výkřik trojice.
V příštím okamžiku bylo už zase ticho. Hoši tu stáli jako sloupy, hledíce do nebes, kam beze stopy zmizela tyč i s pěticentovým balvanem.
„Teď jsi to krásně vyvedl!“ vydechl konečně Petr a káravě pohlédl na Arna, který bezradně pokrčil rameny.
„Unáhlil jsem se,“ bručel. „Posunul jsem o čtyři body. Byl by stačil jeden. Snad by se byl balvan jen pozvedl a mohl jsem jej strhnutím páčky na reostatu zase srazit dolů. Ale tím jste vinni vy. Pavel ujišťoval, že

balvan je jako skála, a tys byl nedočkavý. Jsi přece strojní inženýr, Petře, měls lépe vypočítat pravděpodobnost a možnost…“
„Jen se nevymlouvej, Arne! Ty jsi dvojitý inženýr, elektriky a chemie. Musíš to tedy lépe vědět než já a předpokládat sílu a odpor…“
„Nehádejte se, kluci,“ vpadl felčar rozšafně. „Jsem sice laik, ale myslím, že jste vinni oba.“
„Jen ty ne, co?“
„Dobrá, já tedy taky. Nemusíme se stydět. Byl to jen pokus. A rozhodně se zdařil, i když nám udici odvlekla velryba. Je to jen důkaz, že udice byla příliš slabá na takového obra. Ale byl to let! Ve zlomku vteřiny zmizelo pět centů kdesi v nekonečnu. Teď si snad už ten kamínek prohlížejí naši konkurenti kdesi na Měsíci nebo na Marsu.“
„O tom pochybuji, Pavle. Tak rychle to přece jen nejde. I na Měsíc poletí skoro jedenáct hodin, ponechám-li mu přirozenou rychlost. Na Mars by potřeboval při téže rychlosti skoro sedm dní, kdyby byl Mars v nejmenší vzdálenosti od Země, ale to už bylo koncem července a dnes je začátek října. Ani Měsíc, ani Mars nebyl tou velrybou, která utrhla naši udici.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Podle reostatu. Na Měsíc bylo napětí příliš silné a na Mars zase nestačilo.“
„Co to tedy bylo?“
„Kdybych věděl. Napětí odpovídalo asi desíti miliónům kilometrů.“
„To by mohl být Erós,“ řekl Petr.
„Ano, kdyby byl právě v opozici, tam ale není.“
„Tak nevíme nic?“
„Ne. Mohl to být jen nějaký žralok, kterých se ve vesmíru toulá na milióny a na sta jich denně prolétne zemskou drahou. Náhoda. Nu, jen když se ukázalo, že moje předpoklady nejsou utopií.“
„Hlavní věc, že jsme zmoudřeli. Teď aspoň víme, že na chytání planet musíme mít zcela jinou udici. Měli jsme uposlechnout dědečka.“
„Baže,“ vybuchl Petr. „Mohli jsme si ušetřit blamáž. Teď se nám vysměje.“
„Nemyslím. Dědeček není škodolibý. Tak pojedeme dolů, hoši, a povíme mu upřímně, co se stalo.“
Arne stiskl nýt na hranolu, odklopené plošky zapadly a pak se ponořil podivný hřib, jehož povrch nerozeznatelně splynul s lávovým okolím. Hned poté zmizela mladá trojice z okraje návrší.
Budiž, podíváme se za nimi!

UKÁZKA 2

► Zobrazit spoiler

Kapitola desátá – DÉMON

Hluboko pod nimi ubíhalo město. Letěli tak rychle, že podrobnosti ani nemohli pozorovat. Vystihli jen, jak se pojednou změnil ráz budov, a než se nadáli, přistálo letadlo na ploché střeše rozsáhlé okrouhlé budovy, podobné římskému Koloseu.
Vedeni Agirem vstoupili do jakési věžičky, a sotva za nimi zapadly dveře, cítili, že rychle klesají dolů. Za okamžik se zdviž zastavila. Vystoupili do chodby, jasně ozářené světlem, které proudilo z celé plochy stropu, v jehož průsvitné hmotě hrálo pestrými barvami v plastických reliéfech a arabeskách.
V čele chodby otevřel Agir dveře.
Se zatajeným dechem stanuli na pódiu, které se podobalo jevišti, odkud hleděli do ohromného okrouhlého sálu. Na pódiu stál obloukovitý stůl, na němž se duhovými barvami třpytily poháry, a dále stály dlouhé řady stolů, takže jejich konce v perspektivě se zdánlivě sbíhaly a působily dojmem opálových pruhů, posetých řadami pestrých drahokamů.
Když vstoupili, rázem utichla jemná harmonie hlasů a ohromná místnost, naplněna několika tisíci Marťanů, ztichla tak, že slyšeli vlastní dech.
Stůl na pódiu nebyl dosud obsazen. Jeviště mělo tvar veliké mušle, jejíž dutina byla vyzdobena živými rostlinami a květinami, které se podobaly palmám, banánovníkům, filodendronům a jiné tropické vegetaci.
Agir uvedl trojici do popředí pódia. Prostými slovy oznámil původ vzácné návštěvy, která po večeři podá jejich učencům vylíčení poměrů na Luzné.
Žádný jásot se neozval po jeho slovech; jen sotva znatelný šumot jako jemná vlna prolétl sálem.
Nato pokynul Agir hostům, aby si sedli do čela stolu. Ale dříve než usedli, vystoupilo na pódium několik mužů, které Agir představil jako přední učence.
Tlumočící přístroje plnily skvěle svůj úkol.
Nejbohatší látku k výměně názorů, poučení a objasnění mnohých záhad měl Arne. Jeho rozprava s elektrotechnickým odborníkem Garsem po levici a chemikem Silkem po pravici byla tak živá, že se Petr sousedící s Garsem a Pavel vedle Silka jen zřídka dostali k otázce. Avšak Petr se

záhy utěšil svým druhým sousedem, dosud uctivě čekajícím na Pozemšťanovo oslovení, po němž se ze zamlklého Marťana vyklubal strojař. A také Pavlovi se v druhém sousedu objevil vítaný zdroj odborných znalostí martské přírodní vědy, takže lékař mohl aspoň částečně nasytit svou lačnou duši.
Večeře.
Na stole nebyly příbory. Jen poháry a kalíšky, naplněné různobarevnými tekutinami a sirupy, jež popíjeli. Některé nápoje byly bez chuti a jen podle vůně mohli usoudit na výtažek nebo odvar rostlin. Sirupy byly ovšem hutnější a jejich chuť rozdílná, ale i ty svědčily o rostlinném původu.
Večeře se odbyla v několika minutách. A tu měli podivuhodný pocit úplného nasycení a příjemné tělesné i duševní svěžesti.
Po večeři, vyzván Agirem, ujal se slova Pavel. Jeho přírodovědecká přednáška, nesčetnými přístroji tlumočená do martštiny, byla napjatě sledována a ticho bylo přerušováno jen jemnými vlnami údivu, zvláště když líčil rozmanitost pozemského podnebí, rostlinstva, zvířeny a jiného živočišstva, jejich užitek i škodlivost. Projevy údivu vyvrcholily, když popisoval rozmanitost lidských ras a národní zvláštnosti.
Po něm se rozhovořil Petr.
Líčil pozemské dopravní prostředky, průmyslová zařízení a vše, co spadalo do jeho oboru. Také jeho přednáška byla sledována publikem pozorně, ale s klidem, z něhož čišel jakýsi chlad. Bylo vidět, že tisícové shromáždění se – nudí asi tak, jako posluchači při poslechu přednášek, které jsou jim známy jako pravěké zkazky, přežitky z dávných dob vědecké zaostalosti.
Toto opovržení Petra dopalovalo. Chtěl je oslnit, a proto se stoupajícím zápalem chrlil ze sebe i všecku hrůzu a děs válečných strojů s nadšením strojníka, který triumfuje v domnělém pokroku své vědy a pase se na úžasu svých věrných posluchačů. Čím více se na tvářích Marťanů zrcadlila hrůza, tím barvitěji Petr popisoval válečnou techniku doby, než Nemo přemohl svět.
„Proboha, zadrž, blázne!“ zašeptal lékař.
Ale Petr byl v ráži, či spíše ve spárech samého ďábla, který se v něm chechtal a štval ho k ještě větší vervě, vzletu.
A tu pojednou shromáždění procitlo z ohromení. Táhlý, sténavý výdech vzlétl ze strnulé masy k vysoké klenbě.
Petr se vzpamatoval; pozdě! Nedopověděné slovo mu uvázlo v hrdle. Studený pot zrosil jeho čelo.

Co to bylo? Jaký to zloduch ovládl jeho rozum a vložil mu do úst tato hrozná slova? Co bude teď? Petr vidí, jak se tisícová masa v ohromném sále vlní, zvedá a valí se k východům.
Uchvátil ho pocit, jako by pod ním mizela půda a on se řítil někam do propasti.
Všecko ostatní mu utonulo ve zmateném víru.
Vnímal jen, když letadlo s nimi přistálo zase na plošině a když se se svými druhy octl v letounu.
„Co… co to bylo… proboha?“ jektal.
„Ba,“ vyjel naň lékař. „Zasloužil bys svěrací kazajku nebo aspoň náhubek. Provedls krásnou věc! Postavils Luznou do pěkného světla. A nás… darmo mluvit! Jsme tu znemožněni! Vidí v nás netvory! Bůh ví, co s námi bude! Ani Agir nás už nedoprovodil zpátky. Teď už nejsme hosty. Jsme vězni !“ vyrážel ze sebe, běhaje rozčileně po kopuli.
„Přivedls nás do choulostivé situace, Petře,“ řekl Arne vážně. „Ale doufám, že není všechno ztraceno. Mluvil jsem s Agirem. Naštěstí si lidé zde dovedou udržet rozvahu. Musil jsem použít chytrosti, lži z nouze. Řekl jsem Agirovi, že tvé líčení spadalo do dávné minulosti a nyní že je stav na Luzné zcela jiný. To žes chtěl právě dodat a vysvětlit, když se shromáždění dalo už uchvátit tvým příliš barvitým líčením a poděšeně prchalo ze sálu. Agir, jak jsem vystihl, do jisté míry pochopil a dovolil, abych já doplnil tvou přednášku náležitým vysvětlením, které zítra dopoledne přednesu v martském rozhlasu. Mám naději, že věc napravím. Jinak by nám skutečně hrozilo nebezpečí, že zde uvázneme. Co tě to jen napadlo, takhle hovořit?“
„Zlost!“ mumlal Petr. „Uchvátil mne vztek, že ty limonádníky nezajímalo nejmodernější válečné strojařství, a tak jsem jim chtěl ukázat.“
Druhý den ráno přistálo malé letadlo s Agirem na plošině a odvezlo s sebou jen Arna, který přednáškou napravil děsivý dojem Petrovy řeči. Alespoň se tak zdálo, neboť jeho přednášku doplnil Agir krátkým dodatkem, v němž obyvatelstvu Vlasti doporučil návštěvníky z Luzné do přátelství a důvěry.
Snad působil také vliv mnoha zajímavostí Arnovy přednášky, která Marťanům vysvětlila četné rozdíly v podstatě martské a pozemské elektřiny.
To, že Arne poněkud napravil trapné nedorozumění, přineslo naší mladé trojici svobodu pohybu. Dosavadní čestná stráž se na rozkaz Agira změnila v piloty a jejich tři letadla v dopravní prostředky, jichž mohli podle své volby použít kdykoliv k prohlídce Marsu.

Tuto Arnovu zprávu přivítali s jásotem. Radili se hned o plánu svých exkurzí a shodli se na tom, že si nejdříve prohlédnou jižní polokouli, která vábila hlavně přírodovědce Pavla svým arktickým vzhledem, jak se jim jevil ze stratosférické výše.
„A to poletíme každý zvlášť?“ tázal se Petr.
„Můžeme, chceme-li. Ale odepřeme-li si trochu pohodlí, stačí pro nás jedno letadlo.“
„Eh, jaképak pohodlí. Přece se neodloučíme!“
„Tak tedy zítra ráno odstartujeme,“ rozhodl Arne.
Avšak téže noci zažili překvapení, které si nemohli vysvětlit.
Foibos dohoříval za obzorem a kraj se halil v tmu, když se pojednou na východě objevil bod, lesknoucí se v ohnivé záři Foibosu, a rychle se blížil. Za okamžik se z výše sneslo kolmo na plošinu malé torpédovité letadlo.
„Kdopak nás to tak pozdě navštívil?“ hučel Arne. „Agir to jistě není. Ten létá z opačné strany.“
„Nějaký král od východu,“ zasmál se Petr.
Letadlo přistálo a na plošinu vystoupil muž. Vyšli mu vstříc.
„Slyšel jsem vaši zajímavou přednášku. Rád bych věděl něco bližšího. Doufám, že mě neodmítnete,“ hovořil.
„Nezvyklá doba k návštěvám, ale…“
Muž jevil zájem o zařízení letounu. Byl až dětinsky zvědavý.
„Přejete si některá objasnění?“ pobídl ho Arne.
„Vím všechno. Byl jsem také včera na večírku.“
„Nepamatuji se, že bych vás byl viděl.“
„Ovšem. Nebyl jsem mezi „vyvolenými“. Seděl jsem mezi obecenstvem.“
Agir a všichni, s kterými se včera seznámili, měli přímý pohled, v němž se zrcadlila upřímná duše. A tenhle muž byl jaksi jiný.
Jeho oči, vodově šedé se zeleným svitem, těkaly po předmětech, jako by se vyhýbaly přímému styku s jejich pohledem Také vlasy měl světlejší a vůbec se lišil postavou od statných Marťanů. Byl o něco menší než Pavel, štíhlý a jeho tichá a lehká chůze mimoděk připomínala kočkovitou šelmu. Hlas zněl tiše, sice melodicky, ale přece nelibě.
„Nuže?“ pobídl ho Arne.
„Včera jste vyděsil celou tuto polovičku pásma,“ hovořil návštěvník k Petrovi a kolem jeho rtů se kmitl úsměšek.
„Lituji, že jsem tak hloupě hovořil,“ řekl Petr upřímně.

„Nemyslím, že by vaše přednáška byla hloupá. Naopak, byla velmi cenná – pro mne.“
„Pro vás? Vy jste se nepolekal?“
„Ne. Na naší straně se už dávno nelekáme.“
„Na které straně?“
„U protinožců.“
„Ach, jste z druhé polokoule?“
„Ano.“
„Tam jsou jiné poměry?“
„Poměry i lidé.“
„Jiní lidé? Hm, ano, vypadáte jinak,“ přikývl lékař s dvojsmyslným úsměvem i výrazem slova a za tichého souhlasu svých druhů.
Ale už viděli, že zaběhli dál, než jak jim velela opatrnost a prozíravost. Vodově šedé Marťanovy oči v okamžiku pozbyly své těkavosti a jako dvě dýky se vbodly do očí lékaře. Současně z nich vyšlehl tak prudký, jedovatě zelený svit, že Pavel zamžikal
„Ano, vypadám jinak než „agirovci“. Jsem menší tělem, asi jako vy. Ale duše se neměří na váhu,“ linulo se syčivě z Marťanova hrdla.
Pod dojmem těchto slov zavládlo tíživé ticho. Zelené oči, v jejichž středu svítil žhavý bod, působily na ně jako magický pohled jedovatého hada.
Konečně se vzchopil Arne k přímé otázce:
„Nenávidíte Agira?“
„Jsem protinožec.“
„To vás ale neopravňuje…“
„Jiné poměry u nás, řekl jsem už. Jiný duch.“
„Má tedy Mars dvojí tvář?“
„Správně jste to vystihl. Ale pravíte „Mars“. Co značí to jméno?“
„Tak ho nazýváme u nás, na Zemi,“ vysvětlil ochotně Petr,
„Na Zemi?“
„Luzné.“
„Aha! Hmmm – jméno musí mít význam?“
„Jméno boha války.“
„Boha války! Skvělé!“
Z Marťanových očí vyšlehl palčivý paprsek. Pak se zasmál. To ani nebyl smích!
„Proč jste vlastně přišel?“ vložil Pavel všecek svůj odpor do otázky.
Marťanovy oči zvodnatěly. Obrátil hlavu k Petrovi, upřel pohled přes něho kamsi do neurčita a rozhovořil se klidně:

„Jsem strojař jako vy. Slyšel jsem vás včera. Mluvil jste mi z duše. Vím, že jste líčil pravdu. Vidím až na dno vašeho nitra. Ovšem, vaše líčení působilo na agirovce, jako když vstříkne roztavený kov do chladné vody!“ končil jakoby vyštěknutím.
„Vysvětlil jsem dnes přece, že můj přítel líčil válečné hrůzy z našeho pravěku,“ namítl Arne ostře.
„Vím. Slyšel jsem vás také. Já jediný ve své říši, neboť jen já svým přístrojem ruším přehradu elektromagnetických vln agirovců.“
„Pochybujete snad o pravdivosti mých slov?“ vztyčil se Arne.
„Hm,“ úzké rty Marťanovy se zkřivily do úsměšku. „Vidím také do vás. Ba, vidím víc. Vím všecko. Vidím každé hnutí na vaší planetě. Nemohl jste jinak. Lež z nouze.“
Arne hleděl do smíchem rozchlíplých Marťanových úst a spatřil – chrup! Silné zuby s dravčími tesáky.
„Těžko vám vysvětlit,“ pokračoval host. „Jste na vědecké výpravě. Odborníci, každý ve svém: znalec přírodních věd a lékař,“ šlehl očima po Pavlovi, „elektrotechnik a chemik. Strojař. Všichni tři lačníte po poznání. Náhodou jste padli do moci agirovců, kteří mne předešli. Nevadí. Nepřelhávejte se! Tahle část nemůže nasytit vaše duše, vědychtivost, obyvatelé planety, která je svým životem sbratřena se mnou a nikdy nemůže obdivovat tyto býložravce. Zde je Vlast, jak ji agirovci jmenují. U mne je – Mars, jak jej nazýváte vy. Čtu vaše myšlenky, celý příval otázek. Nemohu odpovědět – teď. Dlouho by to trvalo a nepochopili byste, neuvěřili. Musíte vidět. Zvu vás. Ale musíte včas oznámit příchod. Jinak se roztříštíte o vzdušnou přehradu. Zjednám vám průchod. Vidím, máte zde potřebný přístroj ke spojení. Jen je třeba trochu jej pozměnit, upravit.“
Marťan přistoupil k vysílači a přepojil dva kabely. Z kapsy vyňal malý předmět, podobný pitvorné figurce: na čtyřech nožkách válcovitý trup a nad ním nepoměrně velká, kulatá hlava s dvěma tykadly, které spojil s kabely vysílače a dotkl se páky. V černé hlavičce se rozsvítil rudý bod.
„Teď mně budete moci oznámit start. Ostatní je má věc.“
„Česky?“ vydechl Arne otázku.
„Jak hovořím s vámi,“ přikývl klidně Marťan.
Ano, hovořil už od počátku česky. A tu si Arne vzpomněl na – tlumočníka, kterého však nevidí na šíji tohoto hrozného, a přece tak zajímavého, podmanivého návštěvníka.
„Kde máte tlumočníka?“ vyrazil otázku.
„Myslíte tu hračku, kterou jsem včera viděl na krku agirovců? Vždyť ani vy ji nemáte! Leží kdesi. Zapomněli jste na ni. A jak vidíte, není jí

třeba. Mohu mluvit, jak chci. Mohu mluvit všemi nářečími Luzné, správně Země. Jen neznám jména vašich lidských kmenů. Ale ta nepotřebuji. Můj tlumočník je zde,“ dotkl se svého čela. „A ne od dneška jako ve „Vlasti“. Už mnoho let, jak se sluší na pokrok druhé tváře této planety, skutečného Marsu.“
„A vy sám jste mocný…?“
„Sám. Jediný. Nikdo jiný z mého národa nesmí nabýt této schopnosti. Moji poddaní jsou dav. Živel, čekající na můj rozkaz.“
„Kdo jste vlastně?“
„Muž, který vládne nad osudem, životem i smrtí miliónů.“
„Jméno!“
„Co je jméno? Seskupení hlásek. Nemá význam.“
„Démon!“ vyrazil ze sebe Petr.
„Líbí-li se vám,“ pokrčil Marťan rameny. „Přijdete?“
„Musíme to uvážit.“
„Uvažte. Počkám. Vím, že přijdete. Jste přece – Pozemšťané. Brzy se nasytíte toho – „ráje“! Jen nezapomeňte: včas ohlásit.“
Letadlo už dávno zmizelo v temnu, když se vrátili do kopule. Byl to sen? Nebyl. Pitvorná figurka na vysílačce až příliš jasně potvrzovala skutečnost.
Dlouho uvažovali. Ale z víru myšlenek chápali jen něco; přes všecku jejich vědeckou a technickou vyspělost zůstalo jim záhadou téměř vše. A to právě dráždilo a jitřilo jejich lidskou zvědavost.
Ty divy a krásy, které zde už viděli a z nichž ohromná většina se jim ještě vlídně nabízela, ten rajský klid a mír pozbyl lesku a půvabu.
Petr dokonce projevil svůj dojem slovy:
„Sladká, lahodná, ale vyčichlá limonáda.“
A oba jeho druhové – mlčeli. Nezakřikli ho za tato příkrá slova.
Měl snad ten hrozný návštěvník pravdu? Ovládlo jejich srdce pozemské „lidství“, sbratřené duševně s druhou tváří Marsu, boha válečných hrůz? Anebo to byla vědecká lačnost?
Těžko říci. Jisté je, že svou exkurzi na jižní polokouli musili o den odložit, neboť usnuli teprve, když už svítalo, a prospali pak skoro celý den.

„Neměli bychom o tom povědět Agirovi?“ zeptal se Pavel druhého dne.
„Choulostivá věc. Naše čest nám tak sice velí, ale musíme to uvážit,“ pokrčil rameny Arne.


„Proč nám Agir tajil, že existují protinožci?“ ptal se Petr.
„Ano, to mne také napadá. Avšak mám ještě jinou otázku: Proč nám Agir dal k dispozici malé letadlo s robotem, a ne náš letoun?“
„Chybí mu rozsocha.“
„Ovšem. Ale ta by se přece mohla lehce nahradit. Vždyť by se zde jistě našel vhodný kousek kovového sloupku. Mám dojem, že jejich letadlo s robotem ví, kam až můžeme letět, aby nenarazilo na přehradu. My s naším letounem bychom byli v nebezpečí. A proto asi Agir pomlčel o protinožcích.“
„Navrhuji, abychom Agira požádali o opravu rozsochy a uvolnění letounu. Aspoň uvidíme, co odpoví.“
Petrův návrh byl přijat. Arne usedl před mikrofon, položil před sebe tlumočníka a volal Agira. Ten se mu záhy přihlásil.
„Ach, ano, vaše rozsocha,“ slyšeli Agirův hlas, „promiňte, zapomněl jsem na ni. Máme ji. Bylo nutné ji odříznout, neboť vaše zařízení neodpovídá napětí naší elektřiny. Pahýl byl přisát k naší vzducholodi a bude vám vydán, až se rozhodnete k návratu na Luznou. Ale k prohlídce naší planety svého letounu nemůžete použít.“
„Proč?“
„Váš letoun není přizpůsoben pro naši statickou elektřinu. A pak jsou tu ještě jiné okolnosti.“
„Jaké?“
Chvilku bylo ticho.
„Jaké okolnosti?“ opakoval Arne otázku důrazněji.
„Těžko vysvětlit… několika slovy… je třeba delšího času… buďte ujištěni, že jen v zájmu vašeho bezpečí, života…“
„Dobře. Děkuji vám, Agire.“
Arne vypjal spojení. Zvěděli dost.
Výsledkem další porady bylo: použijí letadla k prohlídce jižní polokoule. Pak si v tomtéž letadle prohlédnou celou tváři této planety. A potom? Nuže, rozloučí se s Vlastí a odstartují ve vlastním letounu. Zpátky na Zemi? Pro Agira ano. Ale vpravdě tam, kam jim velí věda. Musí přece poznat také druhou tvář, pravý Mars, jak řekl Démon.

[X]

Tato série vlastně předchází minulou (svazek) - dějově - já ji mám v knihovně zařazenou ale až za ní, dle obliby, courání po kosmu mám tak nějak raději. Četl jsem jen jednou, ale musím někdy zopáknout ... Mám ji ve formě jednotlivých knih, existuje i jako svazek.


J. M. Troska * Kapitán Nemo

Mé hodnocení: 80%

ČBDB (Československá bibliografická databáze): http://www.cbdb.cz/kniha-13591-kapitan- ... emova-rise 80%
http://www.cbdb.cz/kniha-7750-kapitan-n ... zy-z-eteru 85%
http://www.cbdb.cz/kniha-13593-kapitan- ... lna-armada 85%
DatabázeKNIH.cz: http://www.databazeknih.cz/knihy/kapita ... ada-155154 70%
http://www.databazeknih.cz/knihy/kapita ... rise-32043 87%
http://www.databazeknih.cz/knihy/kapita ... teru-32044 88%
http://www.databazeknih.cz/knihy/kapita ... mada-32045 86%
http://www.databazeknih.cz/knihy/kapita ... ise-159827 90%
http://www.databazeknih.cz/knihy/kapita ... eru-159829 94%
http://www.databazeknih.cz/knihy/kapita ... ada-159830 96%
LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi: http://www.legie.info/serie/158-kapitan-nemo 78%
http://www.legie.info/kniha/2495-nemova-rise 74%
http://www.legie.info/kniha/1517-j-m-tr ... zy-z-eteru 77%
http://www.legie.info/kniha/1518-neviditelna-armada 75%


Žánr: sci-fi
Původ autora: Čech (Jan Matzal Troska, *1881 - †1961, někdy označovaný jako český Jules Verne)
Svazky: 1 - Nemova říše * 2 - Rozkazy z éteru * 3 - Neviditelná armáda
Počet stran: 187 + 151 + 181 (519)
Rok vydání (mé publikace): 1992, 1992, 1992
Původní cena:

První díl trilogie Kapitán Nemo Knížka vypráví o dobrodružství ponorky Nautilus, její posádce a o jejích 2 velitelích - Arnoštu Farinovi (profesor elektrotechniky a chemie) a Rogerovi (geolog), kteří se dostali do Nemovy podzemní říše, kde viděli úžasné a neuvěřitelné věci!
Vše začíná, jak Farin a Holan (strojní inženýr) koupili továrnu, aby v ní postavili ponorku, která byla vytvořena z téměř nezničitelného materiálu. Po dostavení ponorky se dohodli s jejich kamarádem Kmitkem, jenž vlastnil leteckou společnost, aby jim pomohl dopravit rozloženou ponorku na liduprázdný ostrov v Tichém oceánu, kde by se připravili na odjezd k prozkoumávání mořských hlubin v Pacifiku. Příprava proběhla bez problémů. Ponorku v utajení dopravili na ostrov. Roger byl geolog a chtěl se podívat okolo jejich základny na úchvatnou přírodu. Vydal se s ním také Farin, ale průzkum dopadl špatně. Farin i Roger uvízli v polární bouři. Před bouří se schovali v jeskyni, v níž našli tajný tunel do podzemí. Tunelem se dostali do Nemovy 60. let staré gigantické podzemní říše. Vládce Nemo objevil a vybudoval celou podzemní říši. Při zjištění, že se do jeho podzemní říše dostali noví lidé, je velkoryse přivítal. Roger s Farinem však byli velice zvídaví, chtěli se dozvědět o této říši více. Dostali svoleno a mohli se s průvodci vydat na její průzkum. Při cestování po Nemově říši se dozvěděli úžasné, záhadné věci (například se dostali do hloubky 40 km pod zemský povrch, kde vlaky jezdily rychlostí 3000 km za hodinu; navštívili gigantické pšeničné pole s umělým osvětlením atd.). Zjistili, že tato říše je na několikanásobně vyšší úrovni něž život na naší planetě. Po dlouhém přemlouvání Nema se jim podařilo telegraficky spojit se svými přáteli z ponorky, kteří byli rádi, že jsou Farin s Rogerem v pořádku. Mezitím i ponorka již dávno vyplula a prozkoumávala hlubiny moře. Během cesty viděli mnoho hlubinných příšer a objevili nové druhy ryb a rostlin. Ponorka plula díky zvláštnímu materiálu, z kterého byla vyrobena, rychlostí okolo 150 km za hodinu, a tak stihla za krátkou dobu její posádka prozkoumat mnoho zajímavostí mořského světa. Avšak hlavní úkol jejich plavby bylo objevení bájné Atlantidy, kterou však našli až za pomoci Nema. Setkání všech členů posádky se odehraje v dalších dvou dílech...
V druhém dílu trilogie Kapitán Nemo pokračuje dobrodružná cesta účastníků Farinovy výpravy. Poznávají tajemství mořského dna – a zbytky zničené Atlantidy, tvory na povrchu Země dávno vyhynulé, i podivuhodné bytosti mimozemského původu.
Třetí díl trilogie líčí záchranu dvou odvážných mužů, pátrajících po pachatelích krádeže paprsků smrti. Nemo zásahem ze své říše ničí přístroj, který tyto paprsky vyrábí a ničí i nepřátelskou flotilu. Síly, které připravujínovou válku jsou však stále nebezpečné, a tak když nepomohly dosavadní kapitánovy výstrahy, nastupuje proti strůjcům válečného požáru jeho technicky zdatná neviditelná armáda...

Reedice knih J. M. Trosky byly přijaty čtenářskou veřejností vždy velmi kladně, včetně komiksového vydání v polovině 90. let. Tato kniha je však unikátní svou uceleností. Jako jediná přináší čtenářům soubor čtyř děl v jejich chronologické posloupnosti. Zejména první část s názvem Vládce mořských hlubin, který vás zavede pod mořskou hladinu kapitána Nema, byla nakladateli dlouho opomíjena a naposledy vydána v roce 1942. Na tuto část dále navazují díla Nemova říše, Rozkazy z éteru a Neviditelná armáda, kterými kniha pokračuje. Užívaný jazyk odpovídá době, ve které autor tvořil a nakladatel do něj záměrně nezasahoval, aby zůstala zachována harmonie a celková atmosféra, kterou autor vytvořil.
První díl trilogie seznamuje čtenáře s dvojicí českých techniků, kteří chtějí sestrojit ponorku a vydat se v ní na průzkum mořského dna. Za dramtických okolností se dostávají do fantastické podzemní říše kapitána Nema a stávají se jeho spolupracovníky.
V druhém dílu trilogie pokračuje dobrodružná cesta účastníků Farinovy výpravy. Poznávají tajemství mořského dna - a zbytky zničené Atlantidy, tvory na povrchu Země dávno vyhynulé, i podivuhodné bytosti mimozemského původu.
Kapitán Nemo zásahem svého "meteoritu" potápí loď Kamako i její zločinnou posádku, zachraňuje Arna i Jiřího, kteří se stávají jeho společníky v boji proti zločinnému vynálezci a jeho silám, které chtějí vynálezu zneužít v nové válce.

Dobrodružný román, první díl populární trilogie Kapitán Nemo, která na přelomu třicátých a čtyřicátých let patřila k oblíbené četbě mladé generace, je z pera českého spisovatele, navazujícího na tradici vernovek, kterému sezačalo říkat „český Julius Verne“. Kniha vypráví o fantastické podzemní říši kapitána Nema, o říši úžasných technických vymožeností, a o dvou českých inženýrech, kteří na základě svých vynálezů sestrojují dokonalou ponorku ařízeni z Nemovy podzemní říše plují k legendární Atlantidě..
Ve druhém dílu populární trilogie odhaluje kapitán Nemo užaslým vědcům tajemství mořského dna: zbytky zničené Atlantidy, trosky chrámů a paláců, tvory na povrchu Země dávno vyhynulé, fantastickou flóru a podivuhodnéin­teligentní bytosti mimozemského původu. Potom však do vědeckého bádání zasahují události ohrožující světový mír. Je ukraden přístroj s paprsky smrti a jeho vynálezce zavražděn. Po pachatelích pátrají dva odvážní muži, avšak zvykonavatelů spravedlnosti se záhy stávají odsouzenci k smrti, když jsou nepřítelem vysazeni na úpatí sopky Krakatoa..
Třetí díl trilogie líčí záchranu dvou odvážných mužů, pátrajících po pachatelích krádeže paprsků smrti. Nemo zásahem ze své říše ničí přístroj, který tyto paprsky vyrábí a ničí i nepřátelskou flotilu. Síly, které připravujínovou válku jsou však stále nebezpečné, a tak když nepomohly dosavadní kapitánovy výstrahy, nastupuje proti strůjcům válečného požáru jeho technicky zdatná neviditelná armáda..


OBRÁZKY

► Zobrazit spoiler

UKÁZKA 1

► Zobrazit spoiler

J.M.TROSKA

KAPITÁN NEMO

1

Nemova říše

1969 PROFIL Ostrava



Kapitola první

HOLANIT

„Milión dvě stě devadesát tisíc poprvé l" zazněl v dražební síni opět hlas úředníka. „Nikdo víc?"
„Přihoďte," domlouval tiše právní zástupce dvěma elegant¬ním pá-nům, z nichž jeden byl neurčitého původu a druhý typickým Němcem. „Viděli jste přece továrnu a její zařízení. Je to za babku!"
„Myslíte?" vyrazil ze sebe prvý a zdůrazňuje rukama, rychle pokra-čoval. „Zkrachovaná firma! Zničený úvěr! Fabrika? Byla, když ji před rokem Hauer postavil. A mohla být podnes, kdyby Hauer nebyl hlupák."
Muž bleskl očima po svém německém sousedu, který však klidně zvolal:
„Deset tisíc!"
„Milión tři sta tisíc poprvé!" hlásil vedoucí dražby. A po chvilce:
„Milión tři sta tisíc podruhé ... a po ..."
„Pět tisíc!" řekl spěšně první muž.
„Milión tři sta pět tisíc poprvé ... podruhé ... a ..."
„Pět tisíc!" přihodil Němec.
„Bláznovství! Víc už nedám! Udavte se tou fabrikou, jako se udávil Hauer!" vykřikl vzrušeně první muž a uraženě odešel z dražebny.
„Jdu už vysoko nad rozpočet, pane doktore," šeptal Němec svému právnímu zástupci.
„Ale továrna bude naše," usmál se advokát.
„Ano. Mám na tom zájem, vy víte proč. Ted', myslím, se mi to poda-ří. Čeští soupeři se už vzdali," hovořil spokojeně Němec.
Ale vtom se ozval jasný hlas, který delší dobu mlčel:
„Deset tisíc!"
„Hrom do něho!" zabručel Němec. „Pět tisíc!" přihodil.
„Promiňte," ozval se týž český dražitel. „Zbytečně bychom se zdržo-vali maličkostmi. Počneme mluvit vážně. Doplňují nabídku na půl druhého miliónu."
Němec se zachmuřil a upřel tázavý pohled na svého advokáta, který odmítavě zakroutil hlavou.
„Milión pětkrát sto tisíc poprvé... podruhé... a ... potřetí!"
Kladívko dopadlo na plochu stolu a Hauerova strojírna a slévárna na Smíchově měla nového majitele.
Vlastně byli dva, jak se ukázalo při podpisu dražebního protokolu.
První byl Arnošt Farin, padesátiletý, bývalý profesor, inženýr elektro-techniky a chemie.
Druhý, Pavel Holan, byl o čtyři léta mladší, strojní inženýr, a řekně-me si hned: jeho o několik let mladší sestra byla provdána za ministerského radu Bradu v Praze. Měli dvě děti, osmnáctiletého Jirku, který se připravoval k maturitě na reálce, a šestnáctiletou Vlastu.
Před dvaceti lety zdědil Pavel Holan po svém otci, proslulém chemi-

ku, vynález podivuhodné hmoty, která odolávala nejvyššímu tlaku. Dědictví dostal s podmínkou, že té hmoty využije jen k vědeckým účelům a nikoli k účelům válečným, pro něž by se byla ovšem znamenitě hodila.
Poslušen otcova odkazu, nabídl Pavel svou nerozbitnou hmotu Svě-tové technické Unii, která ji přijala. Pavel byl jmenován generálním ředitelem státní továrny v Terstu, kde byla vyrobena ponorná gondola, se kterou Pavel probádal tajemství největších mořských hloubek. Vysoké příjmy a podíl na kořisti vylovené z moře získaly Pavlovi veliké jmění.
Po dvaceti letech zřekl se Pavel služby a vrátil se do Českosloven-ska.
Před odjezdem do vlasti dopřál si odpočinku v Nizze, kde se sezná-mil s Arnoštem Farinem, který na francouzské Riviéře trávil dovolenou. Oba inženýři k sobě přilnuli jak vědeckým příbuzenstvím, tak přátelstvím. Neboť i Farin měl obrovský vynález, jehož světový význam nebyl o nic menší než Holanova hmota. Farin vynalezl paprsky, jimž se pro jejich vlastnosti říkalo paprsky života a smrti.
Farin měl syna, jedináčka, jemuž říkali Arne. Byl to statný mladík a ukazovalo se, že bude pravým synem svého geniálního otce.
Holan a Farin se dověděli z novin o dražbě Hauerovy smíchovské továrny. Přišla jako na zavolanou, neboť právě hovořili o úmyslu spojit své znalosti v průmyslu a své vynálezy za účelem, který by byl vyvrcholením jejich společných vědeckých tužeb.
A tak — jak jsme právě vylíčili — stali se ti dva společníky a majiteli továrny.
Továrna stála na nároží Husovy třídy a Vinohradské ulice a jejich budovy tvořily samostatný blok, obehnaný vysokou zídkou. Byla to moderní, úhledná stavba. Za továrnou prostíral se pěstěný park, v jehož středu stála vznosná jednopatrová vila, kterou dříve obýval továrník Hauer. Dlouho byla prázdná. Teď brzy její komnaty oživnou. Nebude v nich však bydlit nikdo z nových majitelů. Je určena pro vedoucí úředníky továrny, kterým stačí pří-zemí vily, kdežto poschodí zůstane vyhrazeno k pozdějšímu použití.
Pro sebe si noví majitelé právě zakoupili dvoupatrovou vilu na Hrad-čanech, kde budou bydlit pohromadě.
Vzdálenost bytu od továrny nebude nijak na obtíž. Auto ji lehce zdo-lá.
Čtrnáct dní po dražbě, bylo právě 1. července, rozječela se po dlou-hém mlčení opět tovární siréna.
Pracovní řád Farinovy a Holanovy továrny se v mnohém lišil od předpisů v jiných podnicích. Majitelé poskytovali značné výhody dělnictvu, kromě obvyklého úrazového pojištění byl každý pracovník zabezpečen ještě vysokou pojistkou, která v případě trvalé neschopnosti zaručovala postiže-nému slušný důchod. Zemřel-li dělník, přešel důchod na jeho rodinu. Také starobní důchod byl zvláštním fondem znamenitě zvýšen. Po roční pracovní době měl každý zaměstnanec zaručenou čtrnáctidenní dovolenou, před níž

mu účtárna vyplatila ze zvláštního fondu dvojnásobnou mzdu.
Nebylo tu rozdílu mezi úředníky a dělníky. Mimo pracovní dobu si byli všichni rovni. V dílnách však vládla přísná kázeň. Neposlušnost, nedba-lost a vůbec každé porušení pracovního řádu se trestalo dočasným odnětím výhod, vážnější přestupek propuštěním. Není divu, že zájem uchazečů o práci byl ohromný. A nebyl také lehký výběr.
Přijímání dělnictva vedl Pavel Holan. Farin se do rozhodnutí svého společníka nijak nemíchal. Jen za technického správce doporučil svého bývalého žáka inženýra Strunu, kterého znal z doby, kdy ještě před dvěma lety byl profesorem na technice. Právě před jeho odchodem do výslužby byl Struna diplomován. Na doporučení inženýra Struny byl pak za prvního účet-ního přijat jeho přítel Barták, čímž bylo postaráno o vedoucí síly.
Továrna byla rozdělena na dva úseky: Větší část měla vyrábět lé-čebné přístroje chemické a elektrické. Zde bylo prozatím zaměstnáno asi 150 dělníků. Pro tuto část výroby nebylo třeba mimořádné opatrnosti při výběru pracovních sil, ježto zde nebylo obzvláštního výrobního tajemství.
Zato bylo třeba nejvyšší opatrnosti při přijímání dělnictva pro druhou část výroby, počtem pracovních sil sice slabší, ale zato náročnější, pokud jde o tovární prostor.
Pro toto odvětví, jež podléhalo jedinému, osobnímu a výhradnímu dozoru Holanovu, stačilo dvacet slevačů, pět obráběčů a asi deset pomoc-ných sil. Ale tento poměrně nepatrný počet lidí zabíral dva velké sály slévár-ny se čtyřmi kuplovnami, rozlehlou místnost pro čištění odlitků, kovárnu s výhněmi, lisy, pérovými a parními kladivy, obráběcí dílnu, tlakovou zkušebnu s ohromnými hydraulickými a hydrostatickými lisy, a konečně rozsáhlé skla-diště.
Všechny tyto místností byly odděleny, byly naprosto nepřístupné nepovolaným. Ani z vedoucích pracovníků tam nikdo neměl přístup. Jediný Farin směl v Holanově průvodu vkročit do těchto tajemných místností. Avšak ani ten se neodvážil k návštěvě svého společníka v jeho laboratoři, stejně jako Holan šetřil tajemství laboratoře Farinovy.
Oba společníci, ačkoliv jejich vzájemné city byly bratrské a důvěra bezmezná, respektovali svá tajemství.
Zajímavé bylo, že první účetní, jako administrativní a obchodní síla, a také Struna, technický správce továrny, neměli žádné spojení s tímto oddí-lem výroby. Veškerá vydání, ať už to byl materiál, mzdy dělníků, částka vy-počítaná na pohon, osvětlení a všecko ostatní, knihovala se na zvláštní účet, označený názvem HOLANIT.
Podobně se knihovala veškerá vydání pro laboratoř Farinovu na účet pod názvem HEFAISTOS.
Dělnictvo v HOLANITU tvořilo skupinu, která užívala u ostatních zaměstnanců zvláštní úcty, jednak vlivem tajuplnosti výroby, jednak také kvůli známému obřadu, jenž předcházel přijetí každého dělníka do HOLANITU. Každý musel totiž předložit doklady a důkazy své naprosté spo-

lehlivosti, mlčenlivosti a poctivosti; musel složit čestný slib věrnosti.
A byla to skutečně zvláštní skupina lidí. Všichni byli dobří sportovci. Z jejich očí zářilo sebevědomí, upřímnost, inteligence, ale také vážnost a pro zvědavce výstraha.
A nikdo v továrně, ba ani Farin, neznal výši jejich mzdy. Jistě však byla značná. Byli placeni za práci i za — věrnost.
Co se vlastně vyrábělo v HOLANITU? Ve slévárně se odlévaly des-ky různých tvarů, velikosti a síly. Cosi jako pancíře. Dále roury všelijak zpro-hýbané a také rovné, podobné dělovým hlavním, některé značných rozměrů; podivná pouzdra, člověk by řekl, že jsou to dělové náboje; rozmanité spojky, příruby a vůbec záhadné věci. Z čeho? To nevěděl ani jediný ze slevačů. Pavel Holan sám odstraňoval plomby z velikých pytlů, míchal záhadný práš-kovitý materiál, sypal jej do vozíků, a směs pak zmizela -v jícnu slevačské pece. Odlitky se dopravovaly do obráběcí dílny k hoblování, vrtání, soustru-žení a k řezání závitů. Čím? To je zase taková záhada. Obráběči sami ne-vědí, z čeho je zhotoven nůž, který zdolá tu nesmírně tvrdou hmotu. Dělník dostane nůž od Holana, jemuž jej musí po práci zase vrátit.
Ale nejpodivnější byla tlaková zkouška. Nevěřili byste, že například jakási přilba, ve které jsou zasazena tenká sklíčka — vyhlíží to jako přilba pro potápěče — vydrží tlak přes šest tisíc atmosfér! A ještě něco: Výboj vy-sokého napětí o třiceti tisících voltů tu hmotu neprobije. Náboj z vojenské pušky jí vůbec neuškodí. Perlík parního kladiva, který váží tři metráky, nemá na ni účin. Jen jedna věc ji krájí jako tvaroh: podivný revolver inženýra Fari-na. Nic není slyšet, vidět, ale jen Farin namíří a hmota se rozpadne na tvar, jaký si přeje.
„Dnes jsme dokončili práci v HOLANITU," hlásil Pavel jednoho dne svému společníku, když usedli do křesel v soukromé pracovně vily.
„Výborně," přikývl Farin. „Pohovoříme si tedy o reorganizaci továrny, vlastně tvého oddělení. Čím chceš dál zaměstnat dělnictvo?"
„Slévárna bude vyrábět strojní a obchodní litinu. Tím se zaměstná celý HOLANIT. Práci povede Struna."
„Dobře. Nikdo z dělníků se neúčastní naší výpravy?"
„Ne. Nikoho nepotřebujeme."
„A což — případné opravy?"
„Nebude jich třeba. Podle mých zkušeností je hmota neporušitelná. Také na montáž součástek není třeba odborných sil. Za mého řízení stačí k tomu i laik. Ostatně, mám už promyšlený plán."
„Dobře. Zcela ti důvěřuji. Zbývá nám tedy zajistit dopravu součás-tek."
„To bude tvrdý oříšek."
„Nebude to tak zlé, kamaráde. V tom směru mám plán zase já. Ob-tížnější se mi zdá odpověď na otázku: kam? Počkej, vezmeme si na poradu atlas."
„Lepší bude dobrá námořní mapa," namítl Pavel, „neboť na pevninu

s tím nikam nemůžeme. Nikde na světě není liduprázdné pobřeží. A to právě nezbytně potřebujeme. Musíme najít nějaký pustý ostrůvek, kde budeme jisti a bezpečni před zvědavci. Máš námořní mapu?"
Po chvilce se Pavel vrátil se svazkem námořních map.
„Tak se podívej, Arnošte," pobídl společníka, rozloživ na stole veli-kou mapu světových moří. „Nejvíce souostroví je v Tichém oceánu. Což — Filipíny? Je to deset tisíc ostrovů. Na tomhle jsem byl ve vyhnanství."
„Ano, ale na Filipínách se v poslední době mnoho změnilo. Země se stále více zalidňuje."
„To je pravda. Což tedy jinde? Například Fidži?"
„Nemožné! Husté souostroví. Anglické panství. Přísně střeženo. Tam bychom se neukryli."
„Oceánie?"
„To je totéž."
„Šalomounské ostrovy?"
„Vražedné podnebí!"
„Tu by nám zbyla ovšem jen severní točna," zasmál se Arnošt Farin.
„A... proč ne? Jenže ne severní, kam už dnes jezdí celé transporty badatelů na letní pobyt. Jižní je příhodná."
„Myslíš to vážně, Arnošte?"
„Ovšem! Pro seveřana je zima vždycky zdravější a snesitelnější než tropické vedro. Nemusí to být právě až na pólu. Stačí někde při polárním kruhu. Je tam pevnina, jejíž rozloha je odhadována na čtrnáct miliónů čtve-rečních kilometrů — o čtyři milióny víc než celá Evropa. Z toho je známo pouze pobřeží. A jsou tam četné ostrovy a ostrůvky, vesměs sopečnaté."
„Co tě tak táhne k sopkám?"
„Nechápeš? Ačkoliv teď v Antarktidě začíná jaro, myslím, že teplo-měr sotva kdy vystoupí nad nulu. Někde poblíž horkého lávového proudu bude přece tepleji. Nějaká fumarola, horké vřídlo, by nám dobře posloužilo. Ale jsou ještě jiné důvody. Na svazích sopek je rostlinstvo. Bude tam také dříví k topení. Předpokládám, žes nezapomněl na srub?"
„Nezapomněl. Zítra se začne s otesáváním trámů."
„Správně. Na místě se pak už jenom postaví."
„A kam myslíš?"
„Hleď: zde na mapě je vyznačen takový bezejmenný ostrůvek s čin-nou sopkou. Leží právě na osmdesátém stupni jižní šířky a čtyřicátém stupni západní délky, asi tři sta kilometrů od pobřeží Coatsovy země ve Wedellově moři."
„Kdyby tak bylo možno se tam předem podívat," zatoužil Pavel.
„To je možné, kamaráde. Znáš přece Kmitkovy vzduchoplavecké dopravní podniky?"
„Jak by ne! Dopravuje svými ohromnými autogyrami zboží i osoby do celého světa. Ale s.takovou velikou vzducholodí přece nepoletí s námi dvěma k jižní točně?"

„Poletí, budu-li chtít. Poletí s námi třeba do pekla. Je to můj starý kamarád, s kterým pracuji už přes dvacet let. Kmitko vyhoví jistě každému mému přání, bude-li provedení jen trochu v jeho moci. A tohle je pro něho hračka. Nepatrný výlet. Kmitko má totiž také malé autogyry, které letí rych-lostí mnoha set kilometrů za hodinu. Stejně jako u jeho velkých vzducholodí je pohon nevyčerpatelný, poněvadž si elektrické generátory samy vyrábějí proud Promluvím s ním."
„Zaletíme tam v malé autogyře "

[X]

První trilogie (dějově v příběhu: druhá), bohužel první dvě knihy vydala: FTV Premiéra a.s. - a třetí: Baronet - takže došlo i ke změně formátu knihy (velikosti a podoby).


George Lucas + Donald F. Glut + James Kahn * Hvězdné války 4: Z dobrodružství Luka Skywalkera + Hvězdné války 5: Impérium vrací úder + Hvězdné války 6: Návrat Jediho

Mé hodnocení:

ČBDB (Československá bibliografická databáze): http://www.cbdb.cz/kniha-32377-hvezdne-valky-star-wars 75%
http://www.cbdb.cz/kniha-18352-hvezdne- ... rikes-back 65%
DatabázeKNIH.cz: http://www.databazeknih.cz/knihy/star-w ... kera-37125 74%
LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi: http://www.legie.info/kniha/2712-george ... zdne-valky 80%
http://www.legie.info/kniha/2159-donald ... vraci-uder 76%
http://www.legie.info/kniha/2160-james- ... rat-jediho 80%


Žánr: sci-fi
Původ autora:
Svazky: samostatné knihy
Počet stran: 174 + 145 + 176 (495)
Rok vydání (mé publikace): 1991 + 1992 + 1993
Původní cena: ? + 39 Kčs + 45 Kč

Přepis filmového scénáře Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje.
Velkofilm Georga Lucase Hvězdné války patří ke špičce žánru science fiction a svou popularitou se řadí hned za E. T. mimozemšťana. Novela podle tohoto filmu předvádí boj Dobra a Zla v kosmických rozměrech. Kdysi kvetoucí Republika, svaz svobodných planet, řízená moudrými rytíři Řádu Jedi, se postupně dostane do područí Galaktického Impéria, představované Černým lordem Darthem Vaderem – ten usiluje o absolutní nadvládu nad vesmírem. Moderní pohádka v rouše sci-fi líčí osudovou bitvu démonických sil, sídlících na kolosální bitevní stanici Hvězda smrti, a povstalců proti impériu – jejich zástupkyní je princezna Leia Organa, senátorka svobodné republiky na planetě Alderaan, a její přátelé: mladý bojovník Luke Skywalker, prohnaný a odvážný kosmický pašerák Han Solo se svou proklatě rychlou vesmírnou kocábkou Millenium Falcon a mimozemským přítelem Chewbaccem – Medvědím mužem, a posledním rytířem Řádu Jedi, generálem Obi-wan Kenobi. Dějem prolíná zvláštní vztah dvou robotů, Artoo-Detoo (R2-D2) a See-Threepio (C-3PO), neustále se špičkujících, pomlouvajících, ale s ryzím přátelským citem, kteří vyvedou povstalce z mnohých katastrofálních situací.
Úskoky a odvaha, démonické zlo i láska a přátelství – to jsou hlavní rysy na dvou protilehlých pólech kosmické bitevní vřavy.
Na motivy filmového scénáře Star Wars: Epizoda V - Impérium vrací úder.
Předchozí díl Hvězdných válek skončil triumfálním vítězstvím Aliance svobodných světů nad silami Impéria. Bitevní stanice Hvězda smrti byla definitivně zničena, avšak... Darth Vader, Černý lord, unikl.
V tomto díle, se boj obnovuje. Luke Skywalker má opět po boku své nerozlučné přátele - priceznu Leiu Organu, Hana Sola, Chewbaccu a oba roboty, Artoo-Detoo a See Threepio. Kosmická bitva dostává nové rozměry: Luke Skywalker, vítěz Hvězdných válek, podstupuje tvrdý trénink - mimozemšťan Yoda cvičí Luka v bojových uměních, aby byl schopen čelit samotnému Imperátorovi. Je to týž Yoda, který kdysi vycvičil i Dartha Vadera, než se ho zmocnily síly Zla. Dobro a Zlo tentokrát nejsou tak jednoznačné, protože dochází k šokujícímu překvapení - diváci a čtenáři se dozvědí, kdo byl - anebo dosud je? - Skywalkerův domněle mrtvý otec, ušlechtilý rytíř řádu Jedi...
Na motivy filmového scénáře Star Wars: Epizoda VI – Návrat Jediho.
Závěrečný díl trilogie Hvězdných válek (Nová naděje, Impérium vrací úder, Návrat Jediho) vrcholí zápasem představitelů aliance svobodných světů – princezny Lei, Luka Skywalkera, Hana Sola, Chewbacca – s temnými silami Impéria (Darthem Vaderem a císařem). Luka, který se stal posledním rytířem řádu Jedi, čeká mnoho šokujících poznání, zejména týkajících se jeho otce jímž není nikdo jiný než Temný pán ze Sithu, i jeho znovunalezené sestry…


UKÁZKA 1

► Zobrazit spoiler

GEORGE LUCAS:
HVĚZDNÉ VÁLKY.

Z dobrodružství Luka Skywalkera.

Velkofilm Georga Lucase Hvězdné války patří ke špičce žánru science fiction a svou popularitou se řadí hned za E. T. mimozemšťana. Novela podle tohoto filmu předvádí boj Dobra a Zla v kosmických rozměrech…
Kdysi kvetoucí Republika, svaz svobodných planet, řízená moudrými rytíři Řádu Jedi, se postupně dostane do područí Galaktického Impéria, představovaného Černým lordem Darthem Vaderem - ten usiluje o absolutní nadvládu nad vesmírem. Moderní pohádka v rouše scifi líčí osudovou bitvu démonických sil, sídlících na kolosální bitevní stanici Hvězda smrti, a povstalců proti Impériu - jejich zástupkyní je princezna Leia Organa, senátorka svobodné republiky na planetě Alderaan, a její přátelé: mladý bojovník Luke Skywalker, prohnaný a odvážný kosmický pašerák Han Solo se svou proklatě rychlou vesmírnou kocábkou Millenium Falcon a mimozemským přítelem Chewbaccem - Medvědím mužem, a posledním rytířem Řádu Jedi, generálem Obiwan Kenobi. Dějem prolíná zvláštní vztah dvou robotů, ArtooDetoo (R2 D2) a SeeThreepio (C - 3P0), neustále se špič-kujících, pomlouvajících, ale s ryzím přátelským citem, kteří vyvedou povstalce z mnohých katastrofálních situací.
Úskoky a odvaha, démonické zlo i láska a přátelství - to jsou hlavní rysy na dvou protilehlých pólech kosmické bitevní vřavy…

I
Obrovitá zářící koule vrhala do prostoru mdlé světlo barvy topasu - ale slunce to nebylo. To byl jen způsob, jak tato planeta klamala lidi. Teprve z nízké oběžné dráhy se dalo rozeznat, že je to obyčejný svět v podvojné hvězdné soustavě a nikoli její třetí slunce. Nejdříve se zdálo, že na takové planetě určitě nemůže nic žít, tím méně lidské bytosti. Jenže obě hvězdy třídy G1 a G2 obíhaly kolem společného středu s podivuhodnou pravidelností a Tatooine kroužila kolem nich dostateč-ně daleko, takže se vytvořilo celkem stálé, ačkoli značně horké klima. Větší část povrchu tohoto světa byla pokryta vyprahlými pouštěmi, a jeho neobyčejný hvězdný svit byl důsledkem dvojího Slunečního zá-ření, které dopadalo na písečné plochy bohaté na sodík. Toto světlo náhle zazářilo na tenkém povrchu kovového objektu, který se chvatně blížil atmosférickému obalu.
V nepravidelnosti kurzu galaktického křižníku byl záměr.
Nezavinilo ji nějaké poškození, nýbrž naopak - snaha se poškození vyhnout. Dlouhé pruhy silných energetických výbojů těsně míjely jeho věž, pestrobarevné mračno zkázy, připomínající hejno parazitních rybek, které se snaží přilípnout se k velkému nevlídnému hostiteli.
Jednomu ze zkoumavých, tápajících paprsků se podařilo dotknout prchající lodi. Udeřil do jejího hlavního solárního stabilizátoru. Drahokamům podobné střepiny kovu a plastiku se rozlétly do prostoru, když se horní okraj stabilizátoru rozpadl. Loď se viditelně otřásla.
Náhle se objevil zdroj těchto mnohonásobných energetických vý-bojů - majestátný císařský křižník, jeho mohutný obrys naježený tucty palebných stanovišť. Jakmile se křižník přiblížil, z kupolí přestaly tryskat paprsky. Na zasažené menší lodi bylo dál vidět pokračující výbuchy a plameny. V absolutním chladu vesmíru stanul křižník po boku zraněné kořisti.
Další tlumený výbuch otřásl lodí, ale pro Artoo Detoo ani pro Threepio to moc tlumeně neznělo. Otřesy jimi v úzké chodbě pohazovaly, jako by byly vyběhaným ložiskem ve starém motoru.
Kdo by se na ně podíval, usoudil by, že vysoký, člověku podobný stroj Threepio je tu pánem, kdežto podsaditý třínohý robot Artoo Detoo je jeho podřízený. Threepio by se takovému nápadu pohrdavě vysmál, byli si totiž ve všem rovni, s výjimkou pohyblivosti. V tomto ohledu byl Threepio nepochybně a nevyhnutelně ve výhodě.
Další výbuch zaduněl chodbou a zbavil Threepio rovnováhy. Jeho nižší průvodce byl na tom v takových okamžicích lépe, protože jeho zavalitý válcovitý trup měl nízké těžiště, dobře vyvážené na silných, klepetům podobných nohách.
Artoo Detoo pohlédl na Threepio, který se snažil zachytit na stě-ně chodby. Kolem jeho jediného oka záhadně poblikávala světélka. Menší robot zkoumal poškozený kryt svého přítele.
Jeho obvykle bronzově lesklý povrch pokrýval nános kovového a sklovitého prachu a na několika místech bylo vidět škrábance to vše byl důsledek těžkostí, v nichž se ocitla povstalecká loď, na jejíž palubě se nalézali.
Po posledním útoku se začalo ozývat táhlé hluboké dunění, které ani ten nejsilnější výbuch nestačil přehlušit. Pak bez jakéhokoli důvodu toto hluboké dunění ustalo a v pusté chodbě pak nebylo slyšet nic, než suchý praskot zkratovaných spínačů a prskání zmírajících obvodů. Pak se začaly ozývat další výbuchy, ale zněly už z větší vzdálenosti od chodby.
Threepio otočil svou oválnou, téměř lidskou hlavu na stranu.
Jeho kovové uši pozorně naslouchaly. Nepotřeboval napodobovat lidský postoj - naslouchající senzory jimiž byl Threepio vybaven pů-sobily ve všech směrech stejně - ale štíhlý robot byl tak naprogramován, aby co nejlépe zapadal do lidské společnosti. Toto naprogramování zahrnovalo i nápodobu lidské mimiky.
"Slyšel jsi to?" položil řečnickou otázku svému trpělivému společníkovi. Měl na mysli onen dunivý zvuk. "Vypnuli hlavní reaktor a motory." V hlase měl právě tolik nedůvěry a starostí, jako kterýkoli člověk. Kovovou dlaní si třel šedavou skvrnu na boku, kde padající zlomené žebro trupu lodi poškodilo jeho bronzovou barvu. Threepio byl stroj značně marnivý a podobné věci ho trápily. "Šílenství! je to šílenství!" pomalu zavrtěl hlavou.
"Tentokrát nás to určitě zničí."
Artoo Detoo na to nic neřekl. Svůj soudkovitý trup naklonil vzad, jeho silné nohy se vzepřely o podlahu. Metr vysoký robot se pohroužil do zkoumání stropu nad sebou. I přes to, že neměl hlavu, kterou by naklonil v gestu naslouchání jako jeho přítel, bylo to z jeho postoje jasné. Z jeho reproduktoru se ozvala série krátkých písknutí a bziknutí. I citlivé lidské ucho by to považovalo za pouhé poruchy. Pro Threepio to byla zřetelně formulovaná slova, tak zřetelná jako kdyby byli přímo propojeni.
"Ano, předpokládám, že motor museli zastavit," připustil Threepio, "ale co teď budeme dělat? Nemůžeme sestoupit do atmosféry, protože náš hlavní stabilizátor je zničený. Nemohu věřit, že se jednoduše vzdáme."
Na jednou se objevila malá skupina ozbrojených lidí, zbraně připravené. Jejich tváře byly poznamenané únavou stejně jako jejich uniformy a obklopovala je zvláštní aura lidí připravených zemřít.
Threepio se za nimi tiše díval, jak mizí za vzdáleným ohybem chodby, a pak opět pohlédl na Artoo Detoo. Menší robot se stále ještě nakláněl a naslouchal. Také Threepio se podíval nahoru protože věděl, že Artoo Detoo přece jen má lepší naslouchací receptory než on.
"Co je to, Artoo Detoo?" Odpověděl mu krátký příval hvizdů. V následujícím okamžiku už nebylo třeba vysoce citlivých cenzorů. Na další minutu nebo dvě v chodbě převládlo mrtvé ticho. Pak bylo někde nahoře slyšet tlumené "skříp, skříp", jako když kočka škrábe na dveře. Tento podivný zvuk vyvolaly těžké kročeje a přetahování nějaké techniky kdesi nahoře na palubě.
Jakmile se ozvaly další tlumené výbuchy, Threepio zabručel.
"Prolomili se dovnitř někde nad námi. Tentokrát už kapitán neunikne." Otočil se a pohlédl na Artoo Detoo. "Myslím, že bychom nejlépe…"
Zaúpění týraného kovu mu přerušilo řeč a oslepující jas zalil vzdálený konec chodby. Někde dole malý hlouček ozbrojených členů posádky, kteří tady před několika minutami proběhli, se utkal s útoč-níky.
Threepio odvrátil tvář a tudíž i své jemné fotoreceptory právě včas, aby se vyhnul úlomkům kovu, které letěly chodbou.
Na vzdáleném konci se ve stropě objevil otvor a z něho začaly na podlahu chodby odkapávat lesklé kovové tvary jako kuličky růžence. Oba roboti věděli, že žádný stroj nedokáže napodobit plynulost pohybů, s jakou se tyto tvary pohybovaly, aby zaujaly bojové postoje. Nový příchozí nebyly stroje, byli to lidé ve zbroji.
Jeden z nich se podíval na Treepio - ne, nikoli přímo na něho, jak si zpanikařený robot rychle uvědomil, ale kamsi mimo.
Postava pozvedla v obrněných rukách svou velikou pušku, ale už bylo pozdě. Paprsek prudkého světla ji zasáhl hlavu a poslal částečky zbroje, kostí a masa na všechny strany.
Polovina útočících císařských vojáků se zastavila a začala střílet do chodby - všichni mířili těsně kolem obou robotů. "Rychle, tudy," poručil Threepio, rozhodnutý uniknout pryč od císařských. Artoo Detoo se vydal za ním. Udělali jen pár kroků a spatřili před sebou formaci povstalecké posádky, střílející do chodby. V několika vteřinách chodba byla plná dýmu a křižujících se svazků energie. Červené, zelené a modré blesky se klikatily na lesklých částech stěn a podlahy a odrážely se na kovu jako drobné zášlehy. Do neladu zkázy pronikavě zaznívaly výkřiky raněných a umírajících lidských bytostí - velmi nerobotické zvuky, jak napadlo Threepio. Jeden paprsek dopadl nedaleko robotovy nohy a druhý zasáhl stěnu přímo za jeho zády a obnažil jiskřící obvody a svazky elektrického vedení. Energie dvojího zásahu vrhla Threepio do změti kabelů. Tucet různých napětí ho přimělo k pitvorným poskokům. Jeho kovovou nervovou soustavou probíhaly podivné pocity. Nepůsobili mu bolest, jenom zmatek. Sotva se pohnul a pokusil se o uvolnění, ozvala se další rána a zhroutily se nové nosné buňky. Bitva zuřila dál a hluk a umělé blesky kolem něho neustávaly. Chodba už byla plná kouře. Artoo Detoo přispěchal, aby příteli pomohl se uvolnit. Malý robot projevoval netečný nezájem k energetickému běsnění, naplňujícímu průchod. Jeho konstrukce byla tak nízká, že většina paprsků prolétala nad ním. "Pomoc," zaječel Threepio, náhle vyděšený novou zprávou z jeho vnitřního senzoru.
"Myslím, že se tu něco taví. Uvolni mi levou nohu - něco se stalo poblíž mého pánevního servomotoru." Jak bylo pro něho typické, náhle změnil tón z prosebného na rozkazovací.
"Všechno jsi zavinil ty!" rozkřikl se hněvivě. "Měl jsem být chytřejší, místo aby důvěřoval logice redukovaného termokapsulární-ho domácího asistoru. Nechápu, proč jsi trval na tom, abychom opustili naše přidělená stanoviště a vydali se do téhle pitomé chodby. Ne že by na tom teď záleželo. Celá loď musí být…" Artoo Detoo ho přerušil v půlce slova svým vlastním hněvivým zapípáním a zabzučením, ale nepřestával pečlivě prořezávat a rozmotávat vysokonapěťové kabely.
"Takže takhle?" odpověděl mu posměšně Threepio. "Ty taky, ty jeden mrňavý…"
Mimořádně zuřivý výbuch otřásl chodbou a mrštil jím stranou.
Vzduch se zaplnil dusivým oblakem karbonizovaných komponentů a už nic nebylo vidět.
Dva metry vysoký. Dvounožec. Rozevlátý černý plášť splývající podél postavy. Tvář na věky zakrytá černou dýchací maskou, sice dě-sivou, ale funkční - Temný pán ze Sithu byl děsivý, hrůzný zjev, ubí-rající se chodbami povstalecké lodi.
Strach šel ve stopách všech Temných pánů. Právě tohoto však obklopoval oblak zla tak pronikavý a hrozivý, že i otrlí císařští vojáci ustupovali dozadu a nervózně si mezi sebou vyměňovali poznámky. I členové povstalecké posádky, vždycky neústupní, ustávali v odporu a zcela zlomeni prchali při pouhém pohledu na černé brnění - ono brně-ní, které svou černí zdaleka nedosahovalo temnosti myšlenek, jež obsahoval duch bytosti, která v něm prodlévala.
Tuto mysl nyní ovládal jeden cíl, jedna myšlenka, jedna posedlost. Spalovala mysl Darth Vadera, který teď vcházel do další chodby dobytého křižníku. Trupem sice ještě dál duněl hluk boje, avšak dým už řídnul. Bitva se chýlila ke konci.
Jeden robot bez úhony snesl blízkost procházejícího Temného pána. Threepio se konečně vymotal z posledních kabelů., které ho zadržovaly. Někde za ním císařští vojáci likvidovali poslední zbytky odporu povstalců. Slyšel lidské výkřiky.
Threepio pohlédl dolů a neviděl nic než poničenou podlahu.
Rozhlédl se kolem sebe a v hlase měl starosti. "Kde jsi, Artoo Detoo?" Zdálo se, že kouře poněkud ubývalo. Threepio nahlédl do chodby.
Ano, Artoo Detoo byl na jejím konci. Ale nedíval se směrem, odkud volal Threepio. Malý robot místo toho ustrnul v postoji jakéhosi očekávání. Nad ním se skláněla lidská postava.
Dokonce i pro elektronické fotoreceptory Threepio bylo obtížné proniknout oblaky štiplavého kouře. Byla malá, štíhlá, a jak Threepio usuzoval podle lidských estetických standardů, byla obdařena uklidňující krásou. Zdálo se, že svoji ruku přibližuje k trupu Artoo Detoo.
Dým opět zhoustl a Threepio k nim vykročil. Ale když se dostal na konec chodby, nalezl tam už jenom čekajícího Artoo Detoo.
Znejistělý Threepio se díval kolem dokola. Roboti byli občas obětí elektronických halucinací - ale proč by měl mít vidinu lidské postavy?
Rozhodil ruce… Konec konců, proč ne, zvlášť s ohledem na matoucí okolnosti posledních hodin a také na dávku elektrického proudu, kterou před chvilkou dostal. Neudivilo by ho, kdyby se některé z jeho vnitřních obvodů poškodily.
"Kde jsi?" zeptal se Threepio konečně. "Nejspíš ses schovával." Rozhodl se, že se o lidské postavě nezmíní. Kdyby to byla halucinace, nechtěl poskytnout Artoo Detoo satisfakci tím, že by dal najevo, jak zle byly jeho logické obvody zasaženy nedávnými událostmi.
"Znovu se tudy vrátí," pokračoval a kývl směrem do chodby, aniž by dal malému automatu šanci na odpověď, "budou hledat zbylé lidi. Co teď uděláme? Nebudou nám věřit ani slovo, že neznáme nic, co by pro ně mělo cenu. Byli jsme příliš dlouho ve vlastnictví povstalců. Pošlou nás na Kessel do dolů na koření a nebo nás rozeberou na ná-hradní součástky pro potřebnější roboty. Pokud nás rovnou neodstřelí na místě, protože si budou myslet, že jsme naprogramované pasti. Pokud mi…" Ale Artoo Detoo se náhle otočil a spěchal chodbou pryč.
"Počkej, kam jdeš? Copak si mě neposlouchal?" spílaje v několika jazycích, z nichž některé byly čistě programovací, Threepio svižně pospíchal za svým přítelem. Tyhle jednotky typu Artoo Detoo, napadlo ho, dovedou sami sebe zkratovat, kdykoli to potřebují.
Chodba před velitelským stanovištěm galaktického křižníku byla plná zasmušilých zajatců, shromážděných císařskými vojáky.
Někteří tu leželi ranění, jiní umírali. Císařští oddělili důstojníky od vojínů. Důstojníci v malé skupince si udržovali bojové vzezření a výhrůžně hleděli na mlčenlivou skupinu ozbrojenců, kteří je hlídali. Jako na povel - císařští vojáci stejně jako povstalci - ztichli, jakmile se zpoza rohu objevila mohutná postava v kápi. Dva z doposud nejstatečnějších a nejvzpurnějších povstaleckých důstojníků se roztřásli. Mohutná postava se zastavila před jedním z nich a beze slova k němu vztáhla ruku. Obrovitá ruka stiskla tomuto člověku krk a zvedla ho z podlahy. Povstalecký důstojník vypoulil oči, ale zůstal zticha.
Z velitelského stanoviště vyběhl císařský důstojník a prudce vrtěl hlavou, na níž měl přilbu poznamenanou čerstvými šrámy v místech, kde ho zasáhly energetické paprsky. "Nic, pane. Dočista vymazali i obnovovací informační obvody."
Darth Vader vzal zprávu na vědomí sotva postřehnutelným pokývnutím. Obrátil neproniknutelnou masku k mučenému důstojníkovi. Prsty kryté kovem ztuhly. Zajatec marně vztahoval ruce v naději, že povolí.
"Kde jsou data, která jste získali?" zaburácel výhružně Vader.
"Co jste udělali s informačními pásky?"
"Nezískali… jsme… žádnou informaci," zasípal přidušený dů-stojník, sotva popadaje dechu. Odkudsi z hlubin své bytosti se mu podařilo získat sílu k odporu. "Toto je… diplomatická loď. Copak jste neviděli… naši poznávací značku? My jsme… na diplomatické misi…"
"Do nicoty s vaším posláním!" zaburácel Vader. "Kde jsou ty pásky?" Silněji stiskl. Byla to hrozba.
Důstojník konečně odpověděl sotva slyšitelným přerývaným šepotem: "Ví to jenom… velitel."
"Na této lodi je znak systému Alderaan," zavrčel Vader a přiblížil k němu svoji přízračnou masku. "Je na palubě někdo z královské rodiny? Koho vezete?"
Ještě více stiskl své silné prsty a důstojník sebou zmítal čím dál zoufaleji. Zasípěl svá poslední slova, ale nebylo jim rozumět.
Vader nebyl spokojen. Přestože tělo znehybnělo s příšernou a nepochybnou konečností, dál tiskl ruku, až se ozvalo děsivý zvuk praskání kosti, podobný cvakání psích pazourů po plastiku. Konečně Vader odhodil se znechuceným zafuněním až na protější stěnu tělo mrtvého muže připomínající loutku. Několik císařských vojáků muselo v poslední chvíli uhnout, aby je tato hrozná střela nezasáhla.
Obrovité těleso se neočekávaně otočilo a císařští důstojníci strnuli, když na ně Vader upřel svůj zlověstný zrak. "Začněte tuhle loď trhat kus po kusu, díl po dílu, dokud ty pásky nenajdete. Pokud jsou tu cestující, chci je živé." Chvilku čekal a pak dodal: "Rychle!"
Důstojníci a vojáci div o sebe nezakopávali, jak odsud spěchali nejen proto, aby splnili Vaderovy rozkazy, ale prostě aby byli pryč od jeho zlověstné přítomnosti.
Artoo Detoo se konečně zastavil v prázdné chodbě, kde nebylo stopy po kouři a známkách bitvy. Ustaraný, zmatený Threepio přispě-chal za ním.
"Táhneš nás přes polovinu lodi… kvůli čemu?" Umlkl a nevěřícně hleděl na podsaditého robota, který pozvedl jednu ze svých klepetovitých končetin a uchopil pečeť na poklopu záchranného člunu. Okamžitě se rozsvítilo varovné červené světlo a chodbou zaznělo hluboké houkání.
Threepio se divoce rozhlédl kolem sebe, ale chodba byla i nadále prázdná. Když se podíval zpátky, Artoo Detoo se už hrnul do stísně-ného prostoru člunu. Byl právě tak velký, aby pojmul několik lidí, ale nebyl uzpůsoben na to, aby poskytl útulek mechanikům. Artoo Detoo měl zřejmě potíže, aby se do toho nepatrného prostoru dostal.
"Hej," zavolal užaslý Threepio naléhavě, "sem nemáš přístup! Je to vyhraženo jenom pro lidi. Nezbývá nám nic jiného, než přesvědčit císařské, že nás povstalci nepřeprogramovali a že máme příliš velkou cenu na to, aby nás zničili, ale když tě někdo uvidí, nezbude nám žádná šance. Vylez ven."
Artoo Detoo se nějak podařilo vtisknout své tělo před miniaturní kontrolní panel. Poněkud své tělo naklonil a vyslal ke svému nerozhodnému společníkovi proud hlasitých hvizdů a pípnutí.
Threepio naslouchal. Nedokázal mrkat, ale uměl vyvolat dojem, že to dělá. "Poslání… jaké poslání? O čem to mluvíš? Vypadá to, že nemáš v mozku už žádný logický terminál. Ne, už žádné dobrodruž-ství. Zkusím to s císařskými - a za tebou nepůjdu." Jednotka Artoo Detoo odpověděla hněvivým elektronickým zabzučením.
"Mě nebudeš nadávat, že jsem bláznivý filozof," odsekl Threepio, "ty jeden váhově předimenzovaný a informačně nezálohovaný sude vazelíny!"
Threepio snoval další vylepšení této charakteristiky, když ho exploze odmrštila na protější stěnu chodby. Z úzkého bočního výstupu vyletěl prach a úlomky kovu a následovala série výbuchů. Z obnažené vnitřní zdi hladově vyskakovaly plameny a odrážely se od plátů vyleš-těného povrchu Threepio.
Štíhlý robot zašeptal cosi elektronického, co odpovídá odevzdání duše neznámému, a hupnul do záchranného člunu. "Budu toho litovat," zašeptal už slyšitelněji, zatímco Artoo Detoo aktivoval za jeho zády bezpečnostní dveře. Menší robot zapnul sérii spínačů, zaklapl kryt a stiskl v určitém pořadí tři tlačítka. Záchranný člun opustil s burácením výmetných náloží zmrzačenou loď.
Kapitánovi císařského křižníku se značně ulevilo, když se z komunikátoru dozvěděl, že na povstalecké lodi byla vyčištěna poslední hnízda odporu. S potěšením poslouchal hlášení, co se děje na zajatém plavidle, když mu zavolal jeden z jeho velících dělových důstojníků. Kapitán se přepojil na jeho stanoviště a v kulaté obrazovce spatřil maličký bod, který odpadával kamsi dolu k drsnému světu, který byl pod nimi.
"Vyletěl další člun, pane. Instrukce?" Důstojníkova ruka visela nad baterií komputerizované energie. Spoléhaje na svoji palebnou sílu a na to, že vše má pod svou naprostou kontrolou, kapitán nečekaně pohlédl na přístroje monitorující záchranný člun. Nebylo na nich nic vidět.
"Nestřílejte, poručíku Hijo. Podle přístrojů na palubě není nic živého. Výpustný mechanismus člunu se zkratoval nebo dostal špatné instrukce. Nemrhejte energií." Odvrátil se a s uspokojením poslouchal hlášení o zajatcích a materiálu zabaveném na povstalecké lodi.
Záře explodujících panelů a vybuchujících obvodů se divoce odrážela na zbroji člena přepadového oddílu, který první pronikl do chodby. Už se chtěl otočit a zavolat na ostatní, aby ho následovali, když si všiml, že po straně se něco pohnulo. Zdálo se, že se někdo krčí v malém temném výklenku.
Držel svoji pistol napřaženou a opatrně postupoval a upíral do podezřelého prostoru zrak.
V prostoru se krčila malá, třesoucí se postava v bílém oděvu a třeštila na něho oči. Uvědomil si, že stojí před mladou ženou a že její popis odpovídá osobě, na které má Temný pán největší zájem. Voják se usmál pod svou celohlavovou přilbou. Bylo to pro něho šťastné shledání. Dostane odměnu.
Ve své přilbě otočil trochu hlavu k maličkému mikrofonu.
"Našel jsem ji," sdělil těm, kteří byli za ním. "Připravte se na…" Nikdy nedokončil větu, právě tak jako se nikdy nedočkal vytoužené odměny. Jakmile odvrátil pozornost od dívky ke svému komunikátoru, přestala se s udivující rychlostí třást. Objevila se energetická pistole, kterou dosud skrývala za zády a dívka vyrazila z úkrytu.
Voják, který měl tu smůlu, že ji viděl první, padl na zem hlavu proměněnou ve změť rozdrcených kostí a kovu. Stejný osud potkal muže, který za ním přispěchal jako druhý. Pak se dívčina boku dotkl jasně zelený paprsek energetického pole.
Okamžitě upadla na podlahu. Pistoli stále ještě svírala ve své malé dlani.
Postavy v kovové zbroji se shromáždily kolem ní. Muž se znaky poddůstojníka na paži ji obrátil na záda. Zkušeným zrakem se zadíval na paralyzovanou postavu.
"Bude v pořádku," řekl konečně, když vzhlédl na své podřízené. "Zavolejte lorda Vadera."
Strnulý Threepio se díval úzkým průzorem záchranného člunu, jak je začíná pohlcovat žhavé žluté oko Tatooinu. Uvědomoval si, že kdesi za nimi se propadají do nekonečna zmrzačená loď a císařský křižník.
Byl spokojený. Pokud přistanou nedaleko civilizovaného města, bude hledat elegantní zaměstnání v příjemné božíhodové atmosféře, jak lépe odpovídá jeho postavení a výcviku.
Posledních pár měsíců přineslo příliš mnoho vzrušení a nepředvídatelností, než stroj dokáže snést.
Zdálo se ale, že Artoo Detoo zachází s řídícím panelem záchranné lodi jaksi zkusmo, takže vyhlídky byly na vše možné, ne však na hladké přistání. Threepio starostlivě pohlížel na svého podsaditého společníka. "Určitě umíš tuhle věc pilotovat?" Artoo Detoo odpověděl jakýmsi nerozluštitelným hvizdotem, který nikterak nerozptýlil zkormoucený stav robotovi mysli.

[LaB]

Pro fanoušky Scifi a dobrodružství můžu vřele doporučit řadu o agentovi "Kovářů rovnováhy" Agent JFK. Pokud se nepletu, řada má zatím 35 knih a autory jsou Žamboch, Neff, J.W. Procházka a další...
https://cs.wikipedia.org/wiki/Agent_Joh ... 3%A1%C5%99

Další podobnou ságou je řada Mark Stone. Původně od Jean-Pierre Garena, ale romány získaly takovou popularitu, že příběhy začali psát i jiní autoři. Řada má víc jak 80 děl.

[X]

7.8.2015 6:27 (středoevropského času): vlákno převedeno na novou verzi fóra.