Ano je to tak, ty nechty se nám pořád zahakují do těch mezer, kloužou a nebo mačkají jiná písmena. Zase ten pan Bil Gats zapomněl, že taky existují ženy co umějí s počítačem a chtějí psát důležité věty, jako je třeba tato. Moc bych si přála, aby každej knoflík na klávesnici měl důlek do kterého půjde pohodlně uložit nehet, nezklouzne tak a napíšeme to co jsme chtěli vážně napsat. Momentálně nám to nejde a ukazuje to opět na jediné...toto je totiž další ze způsobů jak diskriminovat obyčejnou ženu. Prosím, kdo můžete, udělejte s tímto něco. Vážně se to špatně mačká. Z toho důvodu je nás tak málo výherkyň soutěží ve psaní na stroji. Tahle soutež počíta kolikrát za sekundu zmáčknete nějaký tlačítko a protože je klávesnice špatně navržená, tak jsem ještě nikdy nevyhrála a to se snažím.
Zuzana.
citace z http://www.feministky.com
diskuzi k tomuto článku lze přečist ZDE
PS: po přečtení tohodle článku jsem nebyl schopen půl dne něco dělat
omlouvám se za SPAM, ale o tohle jsem se prostě nemohl nepodělittenhle není o PC, ale k popukaní určitě:
Ahoj, zdraví Vás Monika a vadí mě jak všichni chlapi dávají takovou důležitost těm autům. V sobotu jsem si takhle jela do Olympie kouknout po slevách po 3 hodinách jsem se vrátila na parkoviště s vozíkem plným úlovků. Ta cesta kolem auta nebyla moc rovná, tak jsem si ten vozík jenom trošku opřela o auto co stálo vedle.
Chlápek co seděl vevnitř najednou úplně změnil tvar obličeje. Zvláštní je, že když sem s tím vozíkem přicházela, tak se usmíval a mrkal. A pak najednou taková otočka v chování. Vylezl z auta a začal ječet, že proč si prý ten vozík opírám o jeho auto. Vůbec nechápu proč do něj taková zlost vjela. Ten vozík jsem si půjčila já, ne on. Dala jsme tam svoji desetikorunu, ne jeho. S touhle argumentací jsem u něho ale vůbec nepochodila a neustále mně disrkiminoval těma řečma a pořád koukal na to místo kde sem opřela MŮJ vozík. Měl pravdu, měl tam dolík a chyběla tam i barva, ale takovou diskriminaci jsem si líbit nenechala. Řekla jsem mu, ať se honem uklidní nebo že zavolám četníky a bude muset dokázat, že tam ta rýha byla až potom co jsem si opřela MŮJ vozík. Neřeknu, kdybych ten vozík aukradla a pak ho nabourala, ale byl to můj vozík a jenom jsem si ho opřela, aby ten nákup neujel. Zatímco nadával, tak jsem si pomalu vyskládala věci do auta a šla vrátit vozík do parkovací budky. On tam pořád ale stál, asi na někoho čekal. Jak jsem přišla, tak zase začal hartusit, tak jsem řekla počkejte, vlezla do auta, rychle otočila startovacím klíčkem a vycouvala, on koukal co že jako dělám, tak sem dala okýnko dolů, mrskla po něm tu desetikorunu a zařvala na něj: "Tak si to oprav uřvanče". Jenže sem trefila to jeho auto do zadního skla, desetikoruna se odrazila a zůstal po ní důlek ve skle. On čuměl, já koukala a najedou se ke mně rozběhl. To už jsem na toho blázna, ale náladu vůbec neměla. Šlápla sem na páku, zapípaly gumy a byla sem pryč. Dobře mu tak, takhle ječet kvůli blbýmu vozejku co ani nebyl jeho. Já sem si ho pučila. A ten dolík tam beztak měl už předtím a jenom si našel oběť. Ba ne, já nejsem včerejší.
Tohle byl příběh co se mně stal minulou sobotu. Taková diskriminace.
Monička 31 roků, Zábřeh.
.
