► Zobrazit spoiler
- velmi hluboký a emotivní příběh dle knižní novely od: Ritsuko Hanzawa . Krásné obrazy sci-fi spisovatele Sakutara na vás zapůsobí podobně, jak pohled do klidné vodní hladiny pod noční oblohou plnou hvězd. Jednoduchá krása v každém záběru je ještě podtržena nevtíravou melodií. Yusuke Honma se svou nádhernou hudbou konkuruje a snad i převyšuje nám známé západní skladatele. A jelikož je zde obsah velmi stručný, tak: Setsuko, ženu Sakutara bohužel připravuje o životní elán zjištění smrtelné nemoci, rakoviny. Sakutaro nalézá způsob, jak se sám s touto ranou vyrovnat a jak dát své ženě poslední naději do zbývajícího života. Začne jí psát každý den jeden příběh, nejprve se snaží o ty vtipné, později již díky své fantazii nalézá podněty ve svém okolí a ženě tak předkládá denně originální kouzelné příběhy. Setsuko nakonec díky síle a naději, kterou může čerpat od svého muže a z jeho příběhů žije dalších 5 let. I přes prognózu lékařů z brzké smrti, nám film ukazuje, že nejen prášky a medicína jsou schopny zázraků. Někdy nalézáme pomoc ve smíchu, touze a lásce, zjišťujeme, že obyčejné lidské vlastnosti působící jak placebo mají lepší účinek, než lékařská věda. Z jednoduchosti a již některými nepovšimnutého důvodu úmrtí lidí kolem nás, dělá Mamuro Hoshi originální romantické drama, které svým pojetím v takové podobě nemá konkurenci. Jediným neduhem je délka, film má 139 minut a tak jsou některé pasáže nudně zdlouhavé a pro diváka nezáživné. Být film o 45 minut kratší, vůbec bych se nezlobil, takhle krásné momenty zastiňují zbytečně táhlé pasáže.
- další nádherný japonský klenot, který mě dostal do kolen. Pozvolna plynoucí subtilní drama, které nenápadně mísí typická, pro někoho možná laciná, žánrová schémata s tak dokonale civilním pojetím, že občas vypadá jako okno jímž divák nahlíží do života skutečných lidí. Nádherné v každém záběru, úchvatné svou zdánlivou jednoduchostí, dojemné ve svém námětu i v každém jednotlivém okamžiku či gestu, podkreslené nádhernou hudbou a zesílené kontrastem s naivním vizuálním pojetím střípků Sakutarových povídek. Ty samy o sobě jsou přes svou často dětinskou atmosféru citově nečekaně silné, protože ač se je Sakutaro snaží psát veselé a Secuko se nad nimi často směje, vkrádá se do nich postupně onen smutný podtón, zrcadlící hrdinův žal, později zoufalství a nakonec odrážející skutečné autorovy prožitky. Přes pomalé tempo jsem ani na okamžik neměl pocit zbytečné zdlouhavosti, zejména, když mě každou chvíli zasáhla tak emotivně silná scéna jako poslední polibek za svitu měsíce, čtení příběhu č 1775, nebo scéna kdy Sakutaro píše svůj poslední příběh. Křehké, dojemné, až se svírá srdce, do očí se derou slzy a člověk si uvědomuje, že takhle nějak přes všechny posměšky cyniků, vypadá skutečná láska, obětavost a úcta k partnerovi i k životu samotnému.
- Sakutaro (Kusanagi Cujoši) se profesionálně věnuje tvorbě sci-fi povídek, ale když se u jeho ženy Secuko (Takeuči Juko) objeví rakovina, která jí má přinést brzkou smrt, Sakutaro se rozhodne, že od té doby napíše každý den jednu povídku jen pro svou ženu. Díky názvu lze poznat, přibližně kolik dnů ve filmu budeme sledovat. Celý film se točí kolem vztahu Sakutara a Secuko a většinu času vidíme Sakutara, jak se sklání nad papírem a snaží se něco vymyslet a kupodivu k němu nový nápad vždy přijde a i se samotnými povídkami zde jsme někdy seznámeni. Nápad filmu je výborný, zajímavý a romantický, a na obrazovky je převeden velice poutavě. Jelikož stopáž má více než dvě hodiny, tempo je pomalejší, ale přesto plyne velmi příjemně. Vzhledem k námětu se nevyhneme jistému smutku, avšak zároveň se zde vyskytují originální drobnosti a celkově film vyznívá svěže a mile a Takeuči Juko je jako vždy výborná, takže ve výsledku mi Boku to cuma no 1778 no monogatari přineslo moc hezký pocit.
- hlavní postavy jsou tak sympaticky praštěné, že filmu odpouštím i lehké citové vydírání. Nápad psát své nemocné ženě každý den příběh, je romantika nejtěžšího kalibru, ale některé povídky byly opravdu zajímavé. Nakonec je to lehce nadprůměrný film, který mohl být o několik desítek minut kratší.
- po shlédnutí jsem notnou dobu seděl a nechával doznívat emoce a uvědomoval si, jak Japonci mají skvostnou úctu k životu. Překrásný film, který se rozhodně nezapomene! "Nepíšu každý den příběh kvůli ní ... mé každodenní psaní je způsob, jak se s tím vším vypořádávám". Díl 1778, poslední díl. Pojďme se znovu najít ...
- velice milý, nápaditý a dojemný příběh. Několik velmi silných míst mě přimrazilo k židli a scéna s psaním posledního dílu ještě navíc vyrazila dech. Nezapomenutelní robůtci a mimozemský výběrčí peněz za noviny, překrásné záběry, celé je to vlastně svým způsobem mimozemské. Svým způsobem naivní, ale krásně a snad se můžu odvážit použít slovo moudře. Ano, myslím, že moudře naivní.
- to nejde komentovat, tohle se musí vidět a nejlépe vidět srdcem ... Pojďme se znovu najít.