- během studijně náročného období není nad to, udělat si trochu volného času a spravit si náladu pohodovým a nenáročným filmem. Tento mi však přinesl mnohem víc. Dlouho po jeho skončení mě uvnitř hřál sladký pocit, který ve mně vyvolal. Námět hrátek s časem jsem viděla zpracován už mnohokrát, ale i přesto pro mě dosud neztratil na půvabu a vždy jsem zvědavá, jak si s tím poradili nejrůznější tvůrci, a způsob, jaký zvolili tvůrci Tókjó šódžo, mě oslovil nejvíce. Příběh nemá chybu, je originální a nabitý emocemi, romantika působí jak má a celková atmosféra je mimořádně příjemná. Je pravda, že se po celou dobu dá očekávat, co přinesou další minuty, ale mně se ta vyhlídla líbila a stejně nakonec přišlo něco mnohem lepšího, takže jsem se nevyhnula ani překvapení. Po druhém zhlédnutí musím říci, že je to jeden z nejkrásnějších filmů, jaké jsem kdy viděla.
- ***SPOILER*** Ách jo. Proč mi nedopřáli šťastný konec. I když si asi ani nedokážu představit, jak by to mohlo jinak dopadnou, aby to z celého filmu neudělalo hovadinu. No, ale byla to příjemná pauzička mezi učivem.
- "Mohu si to také přečíst?" ■ "Dívka kráčející v budoucnosti" mi dala víc, než jsem čekal. Malá, nenápadná, ale "plná citů". Téma dvou lidí, rozdělených v čase, tu už bylo (Il mare, Donggam, Secret) a Tokyo Girl se jím podle mě nechala inspirovat. Jenže je taková jiná (časový rozdíl 96 let), čistá (maximální a uvěřitelná koncentrace na příběh obou hlavních hrdinů) a obsahuje jednu originální, překvapivě velmi silnou scénu (babička s mobilem). Chtěl jsem si pustit jen prvních 20, 40 minut, ale nakonec jsem musel dokoukat až do konce (je jasné, že se jednou baterie v mobilu vybít musí). ■ "Je to plné citů ke mě."
- debilní telefon prostě :) Ne dobře, je to fantaskně fantaskní snímek, který mě překvapil a dojal, přestože původně jsem k tomu měla ze začátku přístup jakože průměr, ale pak se z toho začalo klubat něco krásného a vyústilo to v něco neskutečně nečekaného a ten konec... nejde jinak než chválit! Vůbec jsem u něj nebrečela, že? A to tak, že hodně. Scéna se zrcátkem byla ale asi nejkrásnější a přitom tak obyčejná, ten šťastný výraz na tváři babičky... Plné nezatažené souhvězdí 5* se skvělým signálem.
- Dům u jezera nebo chcete-li Siworae po japonsku a úplně jinak. Tôkyo shôjo na mě působil mnohem silněji. Možná tím mnohem větším časovým rozdílem mezi hlavními hrdiny, možná tím, že ústřední dvojice byla v hlasovém kontaktu. Možná celkovým zpracováním, které nebylo překombinované, ale naopak hodně uvěřitelné pro ty, kteří jsou paranormálním jevům přístupní. Možná i díky krásné hudbě a dokonalé kameře. Možná pro všechno co jsem vypsala... Vlastně ne možná, ale určitě se tohle všechno spojilo v jeden celek, který pohladí, vyloudí úsměv i slzy a dlouho po skončení zůstane v myšlenkách...
- již mnohokrát zpracovné téma kontaktu lidí z různých časových úrovní, řekl bych takové Siworae přes mobilní, resp. debilní telefon
Nepřináší to nic nového ani převratného, ale jde o hezký milý snímek s pár silnějšími momenty jako "společné" rande, 100leté zrcátko a zejména pak scéna s babičkou, ta by z člověka fakt vyždímala duši i nejednu slzu. Přítomnost mladé, půbavné a roztomilé dívky je pak pochopitelně pro nás chlapy další příjemný bonus
- komorní dílo jehož zpracování působí nevýrazně, za to obsahem je hodně barevné. Nikoliv barevné ve smyslu, že by mělo komplikovaný děj, ale barevné v pocitech Miho a Tokijira. Tokyo Girl je nenáročným snímkem, který zachycuje vztah dvou mladých od sebe časem vzdálených školáků, komunikujících spolu přes mobilní telefon, propadlý červí dírou do minulosti. Baterie nevydrží věčně, díky toho je jejich vztah velice krátký, ale protože je teprve ve zrodu, tak zároveň nádherný a čistý. ■ *SPOILER* Scéna s babičkou předávající zrcadlo na mě působila s hřejivým dojetím. Opravdu silná scéna, která odráží spoustu lidskosti.
- ■ "To byla asi červí díra." Říká si šestnáctiletá středoškolačka z Tokya roku 2008, když její mobilní telefon najde a přijme hovor Tokijiro z roku 1912, který se ze všech svých sil svého nitra snaží stát spisovatelem. ■ Zprvu jí nevěří, že je z budoucnosti a ona si oněm myslí, že je obyčejný zlodějíček. Situace se ale změní, když Miho řekne, že se v roce 1912 potopil Titanic a pro západní svět to byla velká katastrofa. ■ Následujícího dne přinese Tokijiro(va) mladší sestra noviny, kde je na titulní stránce článek o tom, že se potopila největší loď na světe jménem Titanic... ■ Celý film se nese v romantické linii zabalen rouškou sci-fi fantasy. Atmosféra je velmi dobrá. ■ Od tohoto filmu jsem moc neočekával a to bylo jedině dobře, protože jsem byl odměněn krásnými devadesáti minutami s velmi sympatickými dvěma hrdiny... ■ [SPOILER] Překrásná a dojemná je scéna, kdy se Tokijiro setká s Nanami a Miho si přijde pro dárek od Tokijiro(a) a tam je Nanami coby stařičká babička... a pak vidíme, jak hovoří sama se sebou, se svým dětským já. Při této scéně jsem se neudržel a vyhrkla mi slza radosti a dojetí. [/SPOILER] ■ Tento film mi před dvěma lety doporučil kamarád, abych se na něj podíval, ale předem si o něm nic nečetl, že bych si zkazil momenty překvapení, celou tu dobu mi film v klidu a nerušeně odpočíval na hádédéčku, když tu jsem jednoho večera nemohl usnout a říkal si, že si pustím něco pro zahřátí u srdce a tu se mi na mysl vkradla ona myšlenka mrknout na Tôkyô shôjo a nejen že bylo vymalováno, ale i vytopeno... ■ Tento film na mě zapůsobil velmi silně a věta Tokijiro(va) otce: "Každý má v životě něco, co musí udělat..." je pro velké romantiky jako jsem já, silně emotivně nabitá... ■ Toto filmové dílo Ti mohu vřele doporučit. ■ [Viděno poprvé: 99/100]
- po druhém zhlédnutí zvyšuji na 5*. Divákovi stačí, aby přistoupil na lehce fantastickou zápletku. Odměnou mu budiž jeden z nejkrásnějších romantických filmů..
- ÚŽASNÝ. Na to, že nejsem žádný příznivec fantasy a pohádek, mě to překvapivě snadno a rychle vtáhlo, že mě v průběhu ani nenapadlo zkontrolovat zbývající čas, jako to dělám u 95% filmů. Taky bych si chtěl vyzvednout dárek, který mi někdo zanechal před 100 lety :)
- Japonsky remake filmov Donggam/il mare. posoby lacnejsim "soap-opera" nadychom, ale to az tak nevadi. film ma aj originalne miesta, ako rande, 100 rocny darcek, slub samej sebe alebo podakovanie zachrancovi. spojenie dvoch ludi len ked vidno mesiac je sice take zvlastne a trochu japonske, ale budiz. film ma pozitivny nadych a dobre sa pozera (bod davam aj za sympatickeho spisovatela a rozkosnu studentku ^^)