Pánové, kapr je kapr, bez něj si již od dětství neumím vánoce představit. Když jsem před čtyřiadvaceti lety chystal první vánoce bez rodičů, zato se svou manželkou. Narazili jsme na problém, kapr vs. řízek. Jakožto správný despota, navíc když manželka byla ještě bezmezně zamilovná, jsem prosadil kapra, později se ještě řešila drobnost, kůži stáhnout, nebo nechat, ale to již byla opravdu jen drobnost. Nikdy jsme jí nestahovali, nestahujeme a ani stahovat nebudeme (mluvím pochopitelně o kůži na kaprovi

). Jelikož jsem tedy vyhrál, položil se tím základ naší vánoční tradice, vařím já ("když to chceš, tak si to uvař sám"). Podobně, jako s kaprem, fixovaným proti posuvu na talíři haldou salátu, to dopadlo i s rybí polévkou. No uznejte sami, vánoce a hovězí vývar, to je blbost

A díky svému nekompromisnímu postoji, kdy jsem jakožto kuchař zakázal na štedrovečerním stole cokoliv, co by bučelo, chrochtalo, kdákalo, kvokalo, štěkalo, mňoukalo, řehtalo a bůh ví, co všechno se dá ještě sežrat, jedly naše děti kapříka s námi, již od plen. Hádejte, co by vám odpověděly na otázku, co se jí na vánoce? Takže vaši nechuť ke kaprům chápu, jen jako pozůstatek nedůsledné výchovy vašich rodičů, prípadně pra(pra(pra(pra)))rodičů, který se přenáší do dalších generací
Každopádně, ať jí kdo chce, co chce, hlavně ať mu chutná a může večer strávit se svými blízkými. My budeme mít letos u stolu jedno místo volné, manželka je v nemocnici. A již teď vím, že to budou moc smutné vánoce
