Ano, takhle to spusť.
Alokační jednotka, neboli cluster, je prostě blok dat, který se z vnějších pamětí čte nebo ukládá vcelku. Na disku má každý cluster svoje číslo, a v tabulce souborů je ke každému souboru zaznamenáno, které clustery v jakém pořadí mu patří. Klidně tak může být soubor rozházený po celém disku a ještě napřeskáčku, tomu se říká fragmentace, a způsobuje to že se pak pomaleji načítá. Také se zpomaluje ukládání jiných souborů, protože se pro ně musí vyhledat další volný cluster, když je ten příští v pořadí už obsazený.
Soubor kvůli tomu rozdělení na clustery na disku zabírá víc místa než je jeho skutečná velikost, protože vždy obsadí násobek velikosti jednoho clusteru. Kdybys měl 1000 souborů s velikostí 1 B, tak zaberou 1000 clusterů (žádný cluster nemůže patřit dvěma souborům současně), takže i když mají dohromady 1000 bajtů, na disku obsadí čtyři mega! Plus nějaká režie v té tabulce souborů, jak jsem psal, ta pro sebe také zabírá část disku.
Větší clustery se vyplatí, pokud budou na disku pouze velké soubory, například kdybys tam měl jen stažené filmy, ale tím dost omezíš celkový možný počet uložených souborů, a když se ti tam vyskytne nějaký malý soubor (a to si piš že se vyskytne, Windows si ukládá do adresářů hromadu svého bordelu, jako jsou třeba náhledy obrázků, obaly alb u mp3 a podobně...), tak zabere strašně moc místa.
Menší clustery jsou zase výhodnější pro větší počet menších souborů, což je běžnější případ. Nevýhodou je rychlá fragmentace a zasvinění disku, pokud je často promazáváš a přidáváš nové. Bohužel je to způsobené "logikou" kterou Microsoft u svých filesystémů používá, protože například linuxové filesystémy tím nijak zvlášť netrpí, ani při stejně praseckém způsobu použití a velikosti clusteru.
Obvykle se používá právě těch 4096 B, což je také běžná velikost stránky operační paměti, jak s nimi pracuje operační systém. Ta se totiž programům také nepřiděluje po jednotlivých bajtech, ale po stránkách. Jak se říká, všechno souvisí se vším
