Příspěvekod Uziv00 » 11 srp 2013 09:05
Jen upřesním - mějme disk, kde je např. 20KB soubor fragmentován. Klasické NTFS má velikost sektoru 4KB. Tedy předpokládejme, že náš 20KB soubor je fragmentován na 5 částí, z nichž je každá na jiném místě disku. Při požadavku na čtení souboru je u mechanického disku postup takový, že hlavička najede na první frgment, pak na druhý, třetí, atd. až postupně načte všechny fragmenty. Nicméně přestavení hlavičky trvá nějaký čas. A v tomto případě se bude přestavovat 4x. Fragmentací dosáhnu toho, že fragmenty souboru jsou uloženy v sektorech za sebou. Tedy hlavička najede na první fragment, a pak bez přestavení načte čtyři další. Čili jsem ušetři čas potřebný k čtyřnásobnému přestavení. (Pro rejpaly dodám, že pro názornost vysvětlení zcela opomíjím NCQ).
U SSD disku fragmentace souboru nemá vliv. Požaduji-li fragment souboru, tak prostě zadám adresu a okamžitě ho mám. (Podobně jako v RAM paměti). Neexistuje tu žádná hlavička. Můžeme si to představit jako čtvercovou síť (něco jako námořní bitva). Zadám-li adresu (souřadnice), okamžitě dostávám informaci. A úplně stejný čas mi zabere postupné adresování pěti buněk vedle sebe, nebo pěti buněk různě rozptýlených po poli.
Se životností SSD je to diskutabilní, nicméně už mám doma jeden, který je v křemíkovém nebi. Paměťová buňka v SSD má jinou konstrukci než v RAM. Teoreticky je spíše podobná EEPROM. V podstatě stejná jako u flash disků. Hlavní rozdíl je v tom, že su musí zachovat data i v případě výpadku napájení. A protože ani flashdisky tu nejsou dlouho, navíc techologie taky musí být levna, tak buňky mají omezenou životnost - a ještě každá buňka jinak. Možná si ještě vzpomenete, že u prvních flashdisků se udávala životnost jako počet přepsání. No a to je další důvod, proč nepoužívat defragmentaci - Při defragmentaci se jednotlivé buňky několikrát přepíší, čímž se zkracuje jejich životnost.
