Ale nediv se pokud ti učitel bude vykládat něco jiného. Ony totiž třeba ty binární jednotky ještě moc do učebnic nedorazily, a jak sám vidíš ani do Windowsu. Přitom už platí pěkných pár let!Kiloslovo, v angličtině kiloword, byla standardní jednotka pro aspoň přibližné srovnání velikostí pamětí v prvních desetiletích používání počítačů, vzhledem k tomu že prakticky každý kus a později každý typ byl unikát, a používaly se v nich dost rozdílné principy a technologie. Ty první ve čtyřicátých letech ještě zpravidla pracovaly v desítkové soustavě, i když uložené binárně (tak jako dnešní kalkulačky), pár takových se ale vyskytlo ještě v šedesátých letech. Tyhle stroje měly obvykle paměť s velikostí několika desítek slov, programovaly se pomocí drátových propojek a přepínačů. Byly to v podstatě jen automatické kalkulátory, nic víc ještě nedovedly.
Ale velmi rychle se rozšířila koncepce Johna von Neumanna, v níž lze do operační paměti kromě dat umístit i program, a takové počítače měly paměti s velikostí v násobcích 1000. Nebo právě těch pouhých 1000 slov, jako UNIVAC I, první "sériově" vyráběný počítač. Toho se vyrobilo 46 kusů, byl to první počítač který dokázal pracovat i s texty a proslavil se tím že předpověděl vítěze amerických prezidentských voleb v roce 1952.
Na konci čtyřicátých let se začaly objevovat první skutečně dvojkové počítače, které v různých dvojkových kódech také počítaly. A pro ně už se používaly paměti v násobcích 1024, právě kvůli dvojkovému adresování...
Ale každý z těch počítačů používal jinou délku slova pro uložení instrukcí nebo čísel, například, 31, 48, 63 nebo 80 bitů... A každé tohle celé slovo mělo svou pevnou adresu v paměti, ať to byly sekvekční paměti jako rtuťové akustické zpožďovací linky, nebo rotující magnetické bubny (nepleť si to s diskem, na tom bubnu byla skutečně operační paměť, procesor obsahoval jen několik registrů, samozřejmě o velikosti daného slova), nebo později paměti s náhodným přístupem, od nichž pochází zkratka RAM (Random Access Memory), původně vytvořené z obrazovek používaných u radarů, později složené z tisíců sotva milimetr velkých feritových prstýnků navlečených na sítích z kilometrů tenoučkých drátů. Co korálek, to jeden bit!
Ony by se správně oba tyhle typy pamětí včetně dnešních polovodičových RAM měly označovat RWM (Read-Write Memory), protože se do nich na rozdíl od ROM (Read Only Memory) umožňujících jen čtení dá i zapisovat, ale uchytilo se to tak pevně, že se to dodnes prostě nikomu nepodařilo překonat.
V padesátých letech se rozšířilo používání násobků šesti, takže počítače byly často dvanácti, čtyřiadvaceti, šestatřiceti nebo osmačtyřicetibitové. To bylo způsobené tím že kromě čísel bylo potřeba zpracovávat i textová data, a do šesti bitů (64 kombinací) se dala vmáčknout velká písmena, číslice, pár dalších znaků a řídících kódů. Takže v paměti počítače to potom vypadalo tak, že na určité adrese bylo uloženo například jedno 48 bitové číslo, nebo sekvence osmi šestibitových znaků.
Tady můžeš vidět v chodu minipočítač LGP-30 z druhé poloviny padesátých let, všimni si děrné pásky vedle psacího stroje - terminálu, na kterou se děruje šest řad dírek (ta sedmá s menšími je vodící stopa). Tenhle stroj používal 31 bit, to hučení je hluk z chlazení a také rotující magnetický buben o průměru 24 cm, který je pod poklopem vpravo vedle toho panýlku s tlačítky a osciloskopem. Vešla se na něj právě 4 kiloslova, takže až 4096 čísel nebo instrukcí programu. Nic víc, s tímhle musel programátor vystačit!
Definitivní ránu tomuhle všemu zasadil revoluční IBM System/360 z roku 1964, který v té době znamenal převrat. To by nic až tak zvláštního nebylo, takové převraty se do té doby ve výpočetní technice děly každých pár let, při tak rychlém vývoji, ale tenhle stroj definitivně do toho chaosu vnesl řád. Místo aby se do jednoho čísla s jednou adresou vkládalo několik znaků, tak u něj to fungovalo přesně naopak. Každé uložené číslo bylo složené z několika znaků - slabik, z nichž každý měl paměti vlastní adresu! A navíc tyhle slabiky neměly do té doby běžných šest (ale také pět nebo sedm) bitů, ale rovných osm. Zároveň s tím přišlo nové názvosloví, pro jeden znak v paměti BYTE (slabika), pro šestnáctibitové číslo WORD (slovo) a pro dvaatřicetibitové DOUBLE WORD (dvojslovo). A čtyřbitové půlce bytu se říká NIBBLE, ale to sem radši tahat nebudeme
Tohle sice nebyla úplná novinka, v podstatě každá z těch drobných vlastností co tenhle stroj měl se už předtím u nějakého jiného počítače vyskytla, ale tady byly všechny pohromadě, a navíc je IBM protlačil jako standard, takže je chtě nechtě během dalších asi patnácti let museli začít používat všichni ostatní výrobci počítačů.
Až na ojedinělé výjimky, jako byly třeba superpočítače Cray používající jiný počet bitů pro instrukce a jiný pro data, neuronové Connection Machine, nebo jiné specializované stroje, ale ty byly tak jedinečné že se prostě zaškatulkovat nedaly a muselo se to u nich udělat jinak.
V roce 1972 přišel System/370 s virtuální pamětí, kterou dnes používají všechny počítače a operační systémy hodné toho názvu, a pak několik dalších generací, ale celá řada mainframů IBM vyráběných až dodnes je s tím původním S/360 zpětně kompatibilní, takže je na nich možné prakticky bez úprav spustit programy z poloviny šedesátých let, tehdy přenášené na děrných štítcích
A ještě k tomu octetu, on se tak nazývá běžný bajt například ve francouštině, právě proto že se skládá z osmi bitů (no, co je octet latinsky?). Ale protože žádná norma neurčuje kolik bitů jeden bajt má, znamená ten název právě jen skupinu několika bitů, ať pěti, jak se používaly u dálnopisů, šesti, obvyklých u starých počítačů, sedmi, jak je běžné v standardním kódování ASCII, osmi, nejpoužívanějších u současných počítačů a označených názvem octet, nebo devíti, protože i tenhle počet se vyskytl u jednoho mikroprocesoru! A vlastně by to mohlo být třeba dvanáct, protože tolik řádků dírek může být na běžném děrném štítku v kódování EBCDIC, dodnes výhradně používaném právě u těch mainframů IBM.
Prostě, byte je jedno místo paměti obsahující jeden znak kódovaný skupinou několika bitů, zatímco octet je jeden znak kódovaných přesně osmi bity.
P.S. k tomu mazání - ono se při tom nemusí smazat všechno! Navíc se viry dokáží ukrýt třeba i do tabulky oddílů nebo MBR, proto jsem navrhoval to odstranění oddílu. Ideální by bylo celý disk napumpovat nulami nebo náhodnými čísly a vše na něm vytvořit kompletně znova, i proto abys nedopadl jako ten policajt, co nedávnou soudci těžko vysvětloval, že to dětské porno už na tom disku muselo být když ten počítač ojetý koupil
I když tohle by měla být starost toho kdo ti ten disk dal, kdysi si takhle soused přinesl z bazaru takovou šunku, a v té byly nějaké policejní dopisy a poznámky! I starší firemní dokumenty se občas dají pěkně zpeněžit... No a navíc při tom formátování proběhne fyzická kontrola, ne sice úplně nejdůkladnější, ale i tak je dobrá. A podstatně rychlejší než testování chyb ve Windowsu.
